Adam Šandorka, VIII.B:

Občas během této karantény vypnu počítač, sednu si na postel a uvažuji o tom, co by bylo, kdyby covid-19 zmutoval do takového tvaru, že by to lidstvo nezvládlo vyléčit a my museli celý život chodit ven z domu pouze s rouškou či s respirátorem a být opatrní na všechno kolem sebe. Jaké by to asi bylo?

Vím, že určitě nic zábavného. Všichni by si museli dávat pozor na ostatní ve svém okolí, jestli náhodou nejsou nakažení. Staří přátelé by si nemohli potřást rukou, aby náhodou nedostali nákazu a hlavně by všichni museli mít na obličeji roušku, přes kterou se tak „blbě“ dýchá. Dále přemýšlím, co když kvůli covidu-19 nevystuduji, nebo co když budu muset celou základní školu dodělat doma. V každém případě je to špatná představa.

David Fabián, VIII.A:

Dnes jsme všichni v situaci, která je pro nás nová. Po celém světě se začala šířit nákaza nazvaná COVID -19. Je velmi nebezpečná a zákeřná pro nás všechny, musíme dodržovat přísná hygienická opatření, což znamená, že život se nám změnil na „život s rouškou“. Proč se to stalo a co to pro nás znamená?

Myslím si, že moc pozitivních věcí v této situaci není, ale přece jenom se nějaká najde. Lidé si vzájemně pomáhají, jsou solidární a drží za jeden provaz. Domnívám se, že nyní je nejdůležitější práce lékařů, záchranných složek, prodavačů v potravinách a za to si jich velice vážím. Dnes každý pomáhá, jak umí, někdo šije doma roušky, jiní podporují rozvozem jídla pro záchranné složky, a to vše zadarmo.

Řekl bych, že situace ve světě je velmi vážná, i když si to někteří z nás vůbec neuvědomují a berou to na lehkou váhu. Lidé mají strach, bojí se o své zdraví a někteří zůstávají raději uzavřeni doma, jiní mají nařízenou povinnou karanténu. Nemůžeme se stýkat s kamarády, blízkou rodinou. Z důvodu vážnosti situace je zakázáno cestovat, chybí nám svoboda, na kterou jsme byli zvyklí.

Spousta firem má zavřeno, lidé nemohou chodit do práce a myslím si, že to pro ně není vůbec jednoduché a nebude to snadné ani do budoucna. Jsou zavřené školy, studenti studují online, což je pro ně nové stejně tak jako pro učitele.

Také senioři to nemají jednoduché, zdravotně jsou nejohroženější skupinou této pandemie, často jsou osamělí, zmatení a zaskočení touto situací, a proto se osobně přikláním k tomu, jim hodně pomáhat a tím jim dát najevo, že nejsou sami.

Doufám, že se brzy celý svět vypořádá s nákazou, která jak rychle se objevila, tak rychle zmizí a budeme se moc všichni vrátit do „života bez roušky“. Myslím si, že nyní je důležité, abychom všichni dodržovali stanovená pravidla, pomáhali si, nedělali zbytečnou paniku a věřili, že se vše k dobrému obrátí. Musíme být silní.

Michal Koval, IX.D:

Od chvíle, kdy přišlo zadání na tuto úvahu, o tématu přemýšlím a myslím si, že pro mě se život změnil k lepšímu. Jde hlavně o to, že jsem introvert, a tak mi karanténa vyhovuje. Ke svému životu cizí lidi nepotřebuju. Stačí mi rodina, která je díky karanténě se mnou. 

No uznejte sami, je na co si stěžovat? Vstanu, až se mi chce, pak se věnuji školním úkolům, po obědě jdeme na procházku se psem do lesa a večer třeba hrajeme stolní hry nebo se ještě učím. Vlastně mi nic nechybí!

Ale také mám trochu obavy z toho, jak se bude tato domácí škola dále vyvíjet a známkovat, abychom všichni z devátých ročníků dokončili školu a mohli jít na  vybranou střední školu. A je mi trochu líto spolužáků, kteří se ještě musí učit i na přijímací zkoušky. Jsem rád, že jdu na učiliště a už jsem přijat.

Obavy mám i z toho aby nikdo z mých blízkých Covid-19 nedostal, protože třeba babička s dědou bydlí v Praze a každý den jezdí tramvají do práce. Tak snad stačí, že nosí roušky a rukavice. O nás ostatní strach nemám, protože do kontaktu s lidmi teď moc nepřicházíme.

Luboš Halamka, VIII.A:

Nastala pandemie. Ze dne na den se vše změnilo a je stav jako za války. Nesmíme se navštěvovat, scházet se a chodit do školy, prostě karanténa. Je to válka mezi něčím, co pouhým okem nezahlédneme a nejinteligentnějším tvorem na Zemi. Přesto nadále virus v některých zemích vyhrává a vlády neví, jak mají postupovat. Zbraň viru Covid-19 je on samotný a panika.

A jaká je naše zbraň? Je to rouška. I když je vycházení s rouškou povinné, spousta lidí to nedodržuje. Proč? Asi proto, že si lidé myslí, že jsou neohrožení a nemůže se jim nic stát. Je pravda, že nošením roušky zas tolik nepomůžeme sami sobě, ale měli bychom myslet i na druhé. Nošením roušek pomáháme hlavně nešířit virus dál. Myslím si, že zavedení vycházení ven pouze s rouškou byl správný krok, ale podle mě mohl být zaveden dříve.

Marika Pulkrabová, VIII.A:

Proč máme vlastně nosit roušky? Zachrání nás to? O tom přemýšlím od té doby, co se tu objevil koronavirus. Neboli „zabijácký virus“. Všichni si mysleli, že to sem nedorazí? Jako vážně? Lidé se všude hemží jako mouchy, i při napomínání, že by neměli, nedodržují hygienu a byla otázka času, kdy se tady v České republice objeví první potvrzený případ.

Dva měsíce zpátky se o tom mluvilo jako by nic, ale teď už jenom slyším ve zprávách, jak nakažení přibývají a stoupá riziko nákazy i v mém městě. Stojí nám to za to? Nedodržovat mytí rukou a ostatní hygieny? Asi ano, ale platíme za to. Uzavřené školy, zavřené restaurace, nákupní centra a mnoho dalšího. Prakticky nemůžeme nic, jenom čekat napjatí u zpráv, kolik dalších nakažených přibylo.

Když jsem šla ven, samozřejmě jedině s rouškou, vypadalo to jako konec světa. Jeden člověk (s rouškou) ve městě s taškou nákupu spěchající rychle domů, protože se bojí, aby něco nechytl. K tomuhle svět dospěl? Máme vyspělou techniku, ale s virem si neumíme poradit? Přece stačilo jen dodržovat základní hygienu, ne? My snad nechceme být volní?

Dělat si co chceme, chodit kam chceme, jezdit kam chceme, ale v této situaci nesmíš ven bez roušky či šátku přes nos a pusu. Doufám, že jsme se poučili, co dokáže virus rozpoutat a jak nás omezit. Nevím, co si o tom mám myslet, ale rozhodně to nejde vše vypsat v takovémto krátkém článku. Mrzí mě to za všechny.