Muzeum krajky, obchod s krajkářskými výrobky, potřeby pro paličkování, samozřejmě Krajkářská škola a v ulicích rozmístěné informační tabule odkazující na tuto slavnou místní tradici, na kterou je město Vamberk jaksepatří pyšné. Je tu i společnost Vamberecká krajka a název Krajka nese dokonce i místní hotel.

Od ledna 2020 Krajkářství na Vamberecku figuruje na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Ale od loňského roku také tuto tradici nahlodává covid. Ani letos, už podruhé za sebou, se tu neuskuteční proslulé Krajkářské slavnosti, které mívají i mezinárodní účast.

"Než organizovat akci, která by musela být "polovičatá" s řadou omezení, tak si raději počkáme. Soustředíme se na rok 2022, kdy bychom s velkou slávou chtěli uspořádat Mezinárodní setkání krajkářek včetně soutěžní přehlídky moderní tvorby Bienále české krajky. Věříme, že situace v příštím roce už umožní, aby se konala za příznivějších podmínek a návštěvníci se vrátí," říká starosta Vamberka Jan Rejzl.

Pandemie a opatření s ní spojená zasáhla i do vzdělávání krajkářek. Krajkářská škola ve Vamberku osiřela už loni v říjnu a její učebny se opět zaplní až po prázdninách. Za herdulemi tu pilně pracují jen její učitelky Miroslava Šustrová a Jana Langová, nositelka ocenění Mistr tradiční rukodělné výroby Královéhradeckého kraje 2020.

"Navrhly jsme si nové krajky - obrazové i prostorové. Protože jsme kurzy nemohly mít, žačky nemohly přijít, tak krajky, které jsme si navrhly, paličkujeme samy. Využily jsme ten čas k sebevzdělávání. Žačky tu znovu uvítáme až v září. Budou dodělávat krajky, které máme už dva roky na podušce, abychom je mohli vystavit za rok na krajkářských slavnostech," poukazuje už na loňský zrušený ročník proslulé akce Miroslava Šustrová.

V předchozím školním roce se tu učilo 95 dospělých a okolo 50 dětí. Kolik jich znovu za herdule usedne a kolik nových žaček přibude, zatím netuší, ale doufá, že jich bude co nejvíce a vše se vrátí do normálních kolejí. Za současných podmínek, kdy jsou nutné respirátory a dodržování odstupů, by se paličkování vyučovat nedalo.

Návrat k základům

"Navazovat nit" tam, kde se před mnoha měsíci přetrhla, nepůjde tak lehce. "Některé žačky paličkují doma a třeba si zavolají, že chtějí konzultaci, potřebují poradit. Od jiných se dozvídáme, že vůbec nepaličkuji," líčí Miroslava Šustrová. "Zapomněly to," doplňuje ji Jana Langová.

Návrat k základům tak některé nemine. Bez těchto základů a mnohaleté praxe v oboru přitom dospět až k časově i technicky náročné vláčkové krajce, kterou Vamberecko proslulo a je záležitostí opravdových mistrů tohoto umění, nelze. Právě nad nimi nyní Miroslava Šustrová a Jana Langová tráví desítky hodin.

"Historie vláčkové krajky tady spadá až do 17. století, kdy sem toto umění přinesla Magdalena Grambová, díky ní se tu vláčková krajka rozšířila. Krajky, které zdejší ženy paličkovaly, faktoři na počátku 19. století roznášeli po jižní Moravě a jižních Čechách do bohatších oblastí, kde si je dávali na lidové kroje. Zhotovují se z tenké bavlněné příze nebo i hedvábí a počet paliček, které se při realizaci krajky používají, se pohybuje od 30 či 40 párů běžně, ale může být i šedesát párů a víc," vysvětluje Miroslava Šustrová.

A jak obě učitelky popisují postup, za něhož se vláčková krajka rodí, vyžaduje to dlouholeté zkušenosti: "Nejde, aby sem někdo přišel a že chce naučit vyloženě jen vláčkovou krajku. Musí začít od začátku, znát řemeslo, základy paličkování, aby věděl, co a kde má či nemá dělat. Krajkářka musí znát vzor zpaměti. Je to tak náročné, že i když máme dost žákyň, tak málokterá během kurzu dojde tak daleko, aby vláčkovou krajku zvládla."

I proto nucená přestávka ve výuce Krajkářské školy ve Vamberku, která funguje už od roku 1889 a je jedním z nositelů zdejší tradice, nepřišla vůbec vhod.

"Ale věříme, že krajkářství tady přežije, protože překvapíme novými návrhy a veřejnost uvidí, že se i přes složitou situaci tady pořád něco dělo," dodává Miroslava Šustrová.