Není tajemstvím, že oba pojí i vzhledem k předchozím společným angažmá dlouholeté přátelství. Leckoho tak může překvapit, že se Rezek zpočátku držel v kabině zpátky. „Nechtěl jsem, aby to vypadalo, že se před novým trenérem předvádím nebo tak něco,“ směje se sedmatřicetiletý záložník, který se o Horváthově příchodu k Litavce dozvěděl o něco dříve, než jeho spoluhráči. „Ale asi jen o dva dny. Volal mi pan Starka a vyptával se, co si o této možnosti myslím. S Pavlem jsem se pak viděl osobně a povídali jsme si o Příbrami,“ prozrazuje.
KONEČNĚ ZASE SPOLU
Rezek v minulých letech hned několikrát nevyslyšel vábení svého kamaráda do Domažlic, respektive juniorky a rezervního týmu Viktorie Plzeň, kde měl ve všech případech plnit roli hrajícího asistenta. Přesto fotbalový osud svedl oba znovu dohromady. Už počtvrté. „Snad se po mně nebude moc vozit, když jsem ho předtím třikrát odmítl,“ doufá s notnou dávkou nadsázky.
Jinak si ale tréninkové metody čtyřiačtyřicetiletého kouče pochvaluje, ačkoliv vzhledem k pandemii koronaviru toho příbramští fotbalisté pod jeho příliš neodtrénovali. „V trénincích jsme dělali zajímavá cvičení, fotbalové a herní věci, bylo to pro nás něco jiného,“ tvrdí Rezek.
Zároveň věří, že Horváth pomůže svou povahou ještě více stmelit kabinu. „Díky němu jsem se ale naučil, jak by měla kabina fungovat. Jít po zápase na večeři k tomu patří. Tyto věci už se teď skoro nedějí. Je totiž na trávníku znát, když si hráči rozumí i mimo něj. Kdykoli za sebe máknou,“ dodává Jan Rezek.
