O vztahu k ženám byly popsané tuny papíru. Pro Gotta byly hnacím motorem, ložnicí mu jich prošlo nespočet. Na svých vystoupeních si vybíral náhodné známosti, často se ani nemusel snažit. Jeho kolegyně z pěvecké branže popisovaly, že se vždy jednalo o fanynky, které zářily na celý sál. Německý bulvár Bild se neostýchal Gotta konfrontovat s informací o počtu žen, které měl vystřídat. „Tři tisíce? Je to nesmysl! Musel jsem přece mezitím také zpívat," dostalo se mu pohotové a vtipné odpovědi.

O malování před novináři mluvil tuze rád, součástí jeho života totiž bylo stejně jako zpívání už do ranného mládí. „Obrazy jsou zrcadlem mého charakteru," usmíval se zbožňovaný tenor. Asi nepřekvapí, že štětcem na plátno nejraději ztvárňoval ženy a různé fantazie s nimi spojené. Kritika ho ale nešetřila, podle ní byla Gottova díly kýčovitá. Některé obrazy se ale vydražily za miliony korun.

Zmapované je také spojení Karel Gott a sport. Držitel dvaačtyřiceti Zlatých slavíků se na sportovních akcích objevoval často, netajil se svou vášní pro hokej, fotbal, atletiku, tenis nebo formuli 1. Učaroval mu dostihový sport, byl velkým fanouškem žokeje Josefa Váni.

Jako fotbalový brankář

Není bez zajímavosti, že si v rámci propagační akce na začátku sedmdesátých let zatrénoval s tehdy bundesligovým klubem Rot-Weiß Essen. V Německu byl totiž neméně slavný jako v Československu, spojení s populární bundesligou se proto nabízelo. A ještě jednou země našich západních sousedů - v roce 1996 se hymnou Borussie Dortmund stala předělávka slavné písně Včelka Mája; nově nazpívaná znělka známého seriálu se jmenovala Schwarz-Gelb wie Biene Maja.

Karel Gott dokonce v mládí působil jeden čas jako fotbalový brankář, v produktivním věku se ale příliš do akce nehrnul; přestože jezdil s uměleckým fotbalovým týmem Amfora na zájezdy po republice i do zahraničí, předváděl pouze čestné výkopy.

Komu fandil? Spartě, Slavii, nebo snad Plzni, kde se narodil? Ačkoli to možná bude znít zvláštně, Mistr fandil všem. A to ve všech sportech. Co se fotbalu týče, vždy rád přijal pozvání kteréhokoliv klubu. Na sebe oblékl dresy Slavie, Sparty, Plzně i Teplic nebo Jablonce. Není proto divu, že po jeho smrti truchlili fanoušci všech klubů.

Stejný přístup měl i k hokejovým klubům. Gott měl srdce otevřené pro každého, kdo mu projevil sympatie. Například se objevil na oslavách mistrovského titulu v Pardubicích, to se psal rok 2010. Zazpíval píseň Být stále mlád, na pódiu vystoupil s Dominikem Haškem. O tří roky později držel palce Plzni při tažení za historickým zlatem. Další důkaz? Den před Vánocemi 2007 pokřtil interpret řady nesmrtelných hitů Zvon vítězství na Zimním stadionu Ivana Hlinky v Litvínově. I tam neváhal přetáhnout přes hlavu dres místního klubu a pokynout fanouškům. „Hokej mám ze všech sportů nejraději,“ svěřil se pak v rozhovoru novinářům.

Gottovy písničky vyhrávají dodnes v kabinách sportovních týmů. Nejfrekventovanější je možná skladba Dám dělovou ránu, která snad jako jediná z Mistrova repertoáru textem zapadá do sportovního prostředí. A to je vzhledem k tomu, jak moc měl sport rád, zjevným paradoxem.