Zdeněk Piskáček odpískal čtyři tisíce utkání

Osobnost Deníku

S 23 góly kraluje okresu. Hyspecký: Jedu nadplán! Áčko? Platnější jsem v béčku

Pokud by se na Příbramsku udělovali ceny, zasloužil by určitě sošku v kategorii Objev…

Přečíst článek >

Jaká byla oslava toho jubilejního zápasu?
Žádná.

Tomu se ani nechce věřit, vždyť to je přece hodně krásný důvod k oslavě…
To ano, ale o tom číslu pořádně nikdo nevěděl. Jen já.

Jak jste se vlastně k pískání dostal?
Chytal jsem tady za Mokrá Vrata a najednou přišel jiný gólman, mladší. A já byl odsunut. Nemohl jsem bez fotbalu být, maminka to na mě viděla, a tak mi řekla: začni pískat! A já ji poslechl. Začínal jsem bez auta, bez motorky, takže jsem na zápasy jezdil vlakem nebo autobusem. Když jsem pískal kraj, tak jsem vyrazil třeba ve tři ráno a vrátil se v jedenáct večer. Později jsme byli v kraji delegovaní s Pavlem Šustou a to už jsme jezdili autem.

Vzpomenete si na svůj první zápas, který jste pískal?
Samozřejmě. Byl to zápas zimní ligy v roce 1969. Hrály proti sobě Kosova Hora a Dublovice.

Jak se od té doby změnila „rozhodcovská profese“?
Hodně. Už jen když se podíváte, kolik si dnes rozhodčí vydělají peněz. My jsme pískali za 5 korun žáky, za 20 korun dorost a za 40 korun dospělé. V kraji jsme dostávali 60 korun.

V jaké nejvyšší soutěži jste rozhodoval?
V krajském přeboru.

Jak vnímáte vývoj fotbalu?
Dříve se hrálo ohleduplněji. Dnes je to samý skluz a připadá mi, že se nehraje tolik pro zábavu. Všichni vidí jen zisk bodů. Nejhorší je to ve čtvrté třídě, tam proti sobě hrají starší fotbalisté proti mladým, a když jim nestačí, tak je prostě kopnou.

Nelákala vás práce pro fotbalový svaz?
Dříve jsem byl v komisi rozhodčích. Dnes bych možná dělal delegáta, kteří jsou podle mě potřeba. Dohlédli by na výkony mladších rozhodčích a mohli jim poradit, co zlepšit. Placení by mohli být svazem.

Odpískal jste 4000 zápasů. Dá se vzpomenout na jeden nebo dva něčím výjimečné?
To víte, že jo. Na jeden si určitě vzpomenu. To bylo utkání Lety – Všenory. Dlouho se hrálo 0:0. Tři minuty před koncem byla před brankou hostů skrumáž a míč skončil v síti. Odpískal jsem gól, ale pomezní rozhodčí neběžel k půlící čáře. Takže on branku nesignalizoval. Přiběhl jsem k němu a ptám se, co se děje. On říká: Víš, že ten gól dal hráč, který chvíli předtím vběhl bez našeho svolení do hřiště? Co vám budu povídat, deset minut mě naháněli po hřišti. Ale gól jsem neuznal a zápas skončil 0:0. Po utkání mi delegát potvrdil, že jsem rozhodl správně, ale že mi to trošku déle trvalo… A pak si také vzpomínám na jednoho žáčka, ale už nevím, v jakém to bylo zápase. Tenkrát jsem mu řekl: Tak pojď hrát! a on mi odpověděl: Vy mi tykáte? Vždyť spolu do školy nechodíme… (smích).

Dal jste si metu, do kdy budete rozhodčím?
Nedal. Kdybych skončil, fotbal by mi chyběl. Teď už ale budu jezdit jen na žáky nebo dorost. Bude mi 74 let. Chlapům už bych nestíhal, a to pak nemá cenu. A koukat na žáky mě navíc baví. Oni nesimulujou, hrají naplno, těší se na fotbal a mají radost, když jim přijede rozhodčí.