Kliknutím zvětšíte
Jaké byly vaše fotbalové začátky?
K fotbalu mě přivedl táta, který trénoval v Dalekých Dušnikách. Tam jsem také začal ve čtyřech letech trénovat a od pěti let jsem začal za zdejší fotbalový klub pravidelně hrát. Nejdříve jsem asi dva roky byl obránce, ale poté nám odešel brankář, a jelikož jsme neměli nikoho jiného, tak jsem začal chytat.
Jak se zrodil váš přestup do Příbrami?
Do Příbrami jsem přestoupil po roce, který jsem odchytal v Dušníkách. Bylo mi osm let a můj přestup se uskutečnil na základě vzájemného zápasu, který jsme s Dalekými Dušníky odehráli proti tehdejší Marile Příbram a kde si mě trenéři vybrali.
V čem byly pro vás po přestupu do Příbrami největší rozdíly?
Největší skok byl hlavně v tréninkách, ať už co se týká jejich množství nebo intenzity. V Dušnikách jsme trénovali dvakrát týdně, kdežto v Příbrami čtyřikrát i pětkrát. Jelikož mi bylo tehdy osm let a přišel jsem do úplně nového prostředí, bylo pro mě těžší se aklimatizovat v kabině. Ze začátku jsem se s nikým moc nebavil, ale postupem času jsem se rozkoukal.
Říkáte, že velký skok byl v trénincích, jak probíhaly?
V mladších kategoriích byly tréninky zaměřené spíše na techniku, kdy jsme pilovali hru nohama a další podobné věci, které sloužily k tomu, abychom měli odpovídající fotbalové základy. Co se týče speciálního brankářského tréninku, tomu jsem se věnoval řekněme od žáků, kdy jsem už ve čtrnácti chodil trénovat spolu s dalšími brankáři z vyšších kategorií, takže tréninky byly velice náročné. Od patnácti jsem ještě začal trénovat individuálně s Oldřichem Pařízkem.
Bylo pro vás těžké skloubit fotbal se školními povinnostmi?
Jelikož jsem z Nečíně, tak mě rodiče v první fázi vždycky po škole vozili na tréninky. Právě v Nečíně jsem dochodil základní školu a poté jsem pokračoval na ISŠ Příbram, kde bylo hned několik mých spoluhráčů. Jelikož se stávalo, že se nám vyučování krylo s tréninky, tak nám ve škole vycházeli vstříc a řešilo se to individuálními studijními plány, což byl i můj případ.
Co považujete za své největší úspěchy?
Asi třetí místo v ligové soutěži kategorie U15, dále druhé místo v konečné tabulce kategorie U17, ale především pak vítězství v dorostenecké lize, tedy kategorii U19, kde jsme měli skvělý tým a doma jsme v celé sezoně neztratili ani bod. Na základě vítězství v dorostenecké lize jsme pak postoupili do UEFA YOUTH League, kde jsme došli až do čtvrtfinále, což považuji za jeden z vůbec největších úspěchů v kariéře. A samozřejmě i to, že jsem se dostal do mládežnických reprezentací České republiky. Cením si také toho, že jsem měl možnost absolvovat stáže ve West Ham United a West Bromwich Albion.
Jaké to ve špičkových anglických klubech bylo? A co vám stáže přinesly?
Opět to bylo něco, na co budu rád vzpomínat! Bylo mi tehdy patnáct a nejdříve jsem byl na stáži ve West Hamu, kam jsem se dostal díky Luďkovi Mikloškovi a měl jsem tak poprvé možnost poznat, jak to chodí v takhle velkém klubu. Normálně jsem tam trénoval a odchytal jsem i nějaké zápasy. O rok později si mě pak v Příbrami vyhlédli agenti West Bromwiche a nakonec jsem i díky Oldřichu Pařízkovi letěl na dvoutýdenní testy. Na nich jsem uspěl, ale nakonec si West Bromwich nechal v týmu mého skotského konkurenta, který byl sice o něco horší, ale v jeho prospěch rozhodla nižší cena a také to, že byl o několik centimetrů vyšší. Takže se dá říct, že mě od angažmá v Premier League dělily jen centimetry… Byla to však pro mě i tak cenná zkušenost, která mi hodně dala, jak po fotbalové, tak životní stránce.
Říkáte, že jste byl členem mládežnické reprezentace, kdy to bylo? A jaké to je reprezentovat Českou republiku?
Byl jsem v šestnáctce pod trenérem Alešem Čvančarou a zúčastnil jsem se Memoriálu Františka Harašty, kde jsem nastoupil proti Slovensku. Musím říct, že před začátkem a v úvodu utkání jsem měl trochu trému, ale po prvním zákroku to ze mě všechno spadlo. Je to úplně něco jiného než v klubu. Pocity to byly skvělé a jsem rád, že jsem dostal takovou možnost.
Pojďme teď k účasti v Youth League, co to pro vás se spoluhráči znamenalo?
Jak pro klub, tak pro nás hráče to byl velký úspěch a neuvěřitelný zážitek. Cestou soutěží jsme poznali něco úplně jiného, než jsme znali doposud. Všechny týmy, které jsme při naší cestě potkali, měly opravdu velkou kvalitu. Postupně jsme přešli přes moldavský Zimbru Kišiněv, rumunskou Constantu, ruský velkoklub CSKA Moskva a prohráli jsme na penalty až s jedním z největších favoritů soutěže, Benficou Lisabon. Především domácí zápasy s CSKA a Benficou byly skvělé, hráli jsme na hlavním stadionu, před zaplněnými tribunami a ta euforie a následné oslavy po postupu přes CSKA, to mi zůstane dlouho v paměti.
Měl jste tedy slibně rozjetou kariéru, proč jste tedy v Příbrami skončil? A jak jste se dostal do MFK Dobříš?
V Příbrami jsem toho prožil opravdu hodně a budu na to rád vzpomínat. Hlavně na kluky a trenéry jako například na pány Tobiáše, Reichenauera nebo Janotu. Bohužel poté, co jsem skončil dorosteneckou kariéru, se ke mně v Příbrami nezachovali nejlépe. Nedodrželi sliby, které mi dali a tak jsem se rozhodl odejít. Nejdříve jsem chtěl jít do třetiligových Štěchovic, které o mě měly zájem, ale kluby se nakonec nedohodly, takže jsem nakonec odešel do Podlesí. V jejich dresu jsem nastoupil do přátelského utkání právě proti Dobříši, po kterém mě oslovilo několik dobříšských hráčů, které už jsem z dřívějška znal, jestli bych nechtěl hrát právě za Dobříš.
Co plánujete ve fotbalové kariéře dál?
V Dobříši jsem nyní začal druhou sezonu a musím říct, že jsem tady maximálně spokojený. Je tady skvělá parta a to se odráží i na hřišti, kde se nám až na pár posledních zápasů daří. Původně jsem se měl po podzimní části stěhovat do Švýcarska, ale nakonec z toho sešlo a tak minimálně do konce sezony zůstávám v MFK. Co bude poté, to teprve uvidíme…
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
