Na konfrontaci s londýnským celkem přitom vůbec nemuselo dojít. Příbram, která prožívala svou premiéru v pohárové Evropě, musela ještě ve druhém kole soutěže přejít přes LASK Linz, což se zprvu nejevilo jako nepřekonatelná překážka. Jak ostatně s odstupem času přiznává i Mácha. „S veškerou úctou k hráčům tehdejšího rakouského týmu, od začátku jsem byl přesvědčen, že musíme postoupit.“

Jenže po úvodní venkovní remíze 1:1 byl ještě pár minut před koncem domácí odvety stav nerozhodný 2:2 a Středočeši tak byli kousek od vyřazení. „Problém byl, že jsme první zápas nevyhráli o dva, tři góly. Kvalita byla na naší straně, jenže jsme doplatili na naše neumění v koncovce. Možná jsme to i trochu podcenili. V odvetě jsme nepohlídali dvě standardky, ale naštěstí nás v závěru utkání zachránil Dan Šmejkal,“ vybavuje si střelce postupového gólu na 3:2.

Poblázněná Příbram

Celé město se tak mohlo přeci jen těšit na příjezd předního týmu anglické ligy (Aston Villa obsadila v předchozí sezoně šesté místo). „Jednalo se o svátek nejen pro nás, ale pro celý region. Ani v dnešní době není pravidlem, že do České republiky přijede tým z Premier League,“ říká Mácha.

Návštěva u Litavky, kde se odehrálo první vzájemné střetnutí, byla důkazem. „Bylo úplně narváno, fanoušci stáli všude. Tehdy totiž ještě neplatila tak tvrdá opatření jako dnes,“ vzpomíná Mácha. „Atmosféra byla skvělá. Lidé nás hnali dopředu. Kvůli takovým zápasům hrajete fotbal. Zároveň se v nich ale ukáže, jaký je váš potenciál. Jestli máte „jen“ na ligu nebo na nějaké zahraniční angažmá.“

A příbramští fotbalisté před dvaceti lety sílu svého kádru opravdu předvedli. „Zaprvé jsme měli skvělé individuality jako Rudu Otepku, Lukáše Jarolíma, Marka Kuliče, Robo Nováka nebo Michal Semana. Zadruhé se náš tým vyznačoval velkou soudržností,“ poukazuje Mácha na devizy mužstva.

„Neexistovalo, že by v jakémkoliv zápase někdo něco vypustil, to by pak mělo v kabině dohru,“ upozorňuje na důležitou skutečnost, která v souboji s londýnským celkem platila dvojnásob. „Se soupeřem jako Aston Villa bychom byli hned potrestáni. Šli jsme na hřiště s respektem, ale odhodláni udělat co nejlepší výsledek do odvety. Nikdo z nás nešel do utkání s tím, že bychom byli předem poraženi,“ podotýká.

V utkání se nakonec urodila cenná bezbranková remíza, což před odvetou ve Villa Parku stále znamenalo naději na postup.

Poločas od senzace

Bylo ovšem jasné, že svěřence trenéra Jiřího Kotrby čeká na Ostrovech ještě těžší práce. Navíc se museli vyrovnat s řadou věcí, které do té doby na vlastní kůži nepoznali. „Když jsme přiletěli do Anglie, všichni jsme si připadali jako v úplně jiném světě. Uchvátil nás nejen stadion a jeho zázemí, ale i kultura na veřejnosti,“ prozrazuje Mácha s dovětkem, že všichni hráči museli ukázat i psychickou odolnost.

O to více, když v úvodu samotného zápasu poslal Aston Villu do vedení Dublin. Příbramští ale dokázali po dvaceti minutách odpovědět zásluhou Marka Kuliče a v poločase tak drželi výsledek 1:1, který je posouval dál.

Angličané, v jejichž dresu nastoupily hvězdy jako brankář David James, obránce Gareth Southgate (současný trenér Albionu) záložníci Gareth Barry, Paul Merson či mladý forvard Darius Vassell, ale nakonec nenechali nic náhodě a přeci jen splnili roli favoritů, když o jejich postupu rozhodli dvěma zásahy během čtyř minut na přelomu hodiny hry Taylor a Nilis. „Vždy jde uhrát lepší výsledek. Ovšem Aston Villa v kontextu celého dvojutkání prokázala větší kvalitu a zkušenost, byla lepší a zaslouženě postoupila. My se ale rozhodně neměli za co stydět,“ říká Marcel Mácha.

Tehdy jednatřicetiletý obránce získal kromě zážitků i motivaci do další kariéry. „Podobné momenty chcete zažívat dál a dál,“ přiznává.

Mácha měl to štěstí, že se do evropských pohárů ještě jednou v dresu Příbrami podíval. A sice hned o rok později. Poté, co Středočeši v sezoně 2000/2001 obsadili své historicky nejlepší umístění v české lize, kterým bylo čtvrté místo. Kvalifikovali se tak do Poháru UEFA, v němž se na podzim roku 2001 představili proti francouzskému Sedanu a řeckému týmu PAOK Soluň.

Ale to už je jiný příběh…