Ženský hokej se v české republice začal organizovaně hrát počátkem osmdesátých let dvacátého století. Liga žen se pod různými názvy hraje od sezóny 1986 -87 a počátkem devadesátých let byly týmy rozděleny podle výkonnosti do dvou soutěží. Následně se nějaký čas hrálo na nejvyšší úrovni ve třech skupinách. Dvou českých a jedné moravské.

V současné době jsou nejúspěšnější, pokud se týká získaných českých titulů, dva ženské týmy. Družstvo HC Chemopetrol Litvínov a Berounské Lvice.
A právě za tento tým nastupuje osmnáctiletá Aneta Kadeřábková. Svoji hokejovou kariéru nemá v žádném případě jednoduchou. Do Berouna totiž musí dojíždět až ze Sedlčan.

Aneta nastupuje na led jako útočnice, obvykle hraje na levém křídle, ale občas se stává, že ji trenér přesune na křídlo pravé. Vzhledem k tomu, že trénuje převážně na sedlčanském zimním stadionu, mohli jsme prostřednictvím rozhovoru její velkou zálibu vzít pod drobnohled.

Aneto, proč jste se rozhodla věnovat právě hokeji?
Na led mě přivedl můj o tři roky starší bratr Marek. V té době mi bylo devět let. Marek se v Sedlčanech hokeji věnoval a tenkrát se trenérů zeptal, jestli bych mohla trénovat s mladšími, nebo stejně starými kluky. Trenéři souhlasili, a tak jsem na led nejdříve začala chodit s přípravkou a později i se staršími žáky. Zanedlouho jsem společně s Markem začala hrát zápasy za Tatran.

Jaké cestičky vás zavedly až do ligového Berouna?
Žáci Tatranu, za které jsem hrála, nastoupili na jednom z turnajů právě proti berounským děvčatům. Všimli si mě zdejší trenéři, kteří mým rodičům nabídli možnost působení v jejich týmu. Podmínkou ale byla pravidelná, prakticky každodenní účast na trénincích. Společně s vedením týmu v Berouně jsme se nakonec dohodli, že můžu trénovat s kluky v Sedlčanech, ale na zápasy jsem začala jezdit do Berouna.

Kdy jste začala stabilně nastupovat v ligové soutěži žen?
V sezoně 2011 – 12. Už jsem měla za sebou základní školní docházku a studovala jsem na sedlčanském gymnáziu.

Nakolik náročné je pro vás skloubit studium a hokej, který hrajete ve vzdáleném městě?
Dá se to zvládnout, ale náročné to samozřejmě je. Při delších cestách, třeba do Pardubic, se učím v autě. Na všechny ligové zápasy mě totiž vozí rodiče. Vždy čekají, až odehraji zápas, a potom mě zase odvezou domů.

Kolik hokejek zlomíte během jedné hokejové sezony?
Obvykle ani jednu. Bráška Marek říká, že jsem vyloženě technický typ. Prý jsem takový Aleš Hemský v sukni (smích).

Hokej je tvrdá hra i v dívčím podání. Jak jste na tom se zraněními?
Koncem loňského roku mě jedna soupeřka po kontaktu narazila na mantinel a já jsem měla po nárazu rozdrcené zápěstí. Operoval mě v Příbrami pan doktor Filip Habelka, který se o mě velice dobře staral. Loni v září jsem si v Berouně podvrtla koleno.

Hokeji se věnujete na nejvyšší české ženské úrovni. Co vy a reprezentace?
Jediný den po mém úrazu, kdy jsem si poranila zápěstí, jsem dostala pozvánku do reprezentace České republiky. Měla jsem absolvovat turnaj v Rakousku, a kdybych tam zahrála dobře, mohla jsem odletět koncem loňského roku na světový šampionát osmnáctiletých hokejistek do Finska.

DAVID MYSLIKOVJAN