Ještě než gólman extraligového Kladna usedl k rozhovoru, slíbil, že se stane patronem příbramského mládežnického hokeje.

Byl jsi hned brankářem?

Začínal jsem v pěti letech jako útočník, ale po několika trénincích jsem se rozhodl, že budu brankářem.

Tipoval bych, že po tátovi budeš brankářem rovnou…

V té době, kdy jsme trénovali, jsme ještě neměli výzbroj, jenom brusle, helmu a rukavice. Dokonce jsme ještě začínali bez hokejek. Až potom, když začala příprava s výzbrojí, jsem si domů přinesl brankářskou.

Byla výhoda, že táta také chytal?

Samozřejmě a velká. Když jsem začínal, hrozně mi pomohl. Už jen s tím, že se mnou chodil na všechny tréninky až pomalu do sedmé třídy. Což bylo skoro 3× týdně. A vždycky, když jsme měli speciální tréninky nebo když jsme měli 20 minut pro sebe jednu třetinu, trénovali jsme spolu brankářské věci.

V Příbrami jsi byl do 6. třídy, pak jsi odešel do Sparty…

Ano na jeden rok.

Chtěl jsi do Sparty sám nebo přišla nabídka?

Ono to bylo takové vzájemné. Pamatuji si, jak mi to táta řekl. Byl jsem nemocný a ležel jsem doma s chřipkou. A táta přišel a řekl mi, že až se uzdravím, budu jezdit trénovat na Spartu. Zkusím si to a uvidí se, jak to dopadne.

Ve Spartě jsi byl rok, pak jsi šel na Kladno.

Ano. V té době se srovnávaly ročníky. Hrál jsem 7. třídu na Spartě, ale tím srovnáváním bych musel přeskočit osmičku a jít rovnou do 9. třídy. Na Spartě byla navíc dost velká konkurence s menší vyhlídkou na budoucnost, proto jsem zvolil Kladno. A tady jsme vyhráli mistrovský titul žákovské ligy.V Kladně jsem vlastně zůstal až do teď. Akorát jsem si na 2,5 roku odskočil do Ameriky, jinak jsem tam od 9. třídy.

Jaké byly roky v Americe?

Byl jsem draftovaný Minesotou, ale hrál jsem na farmě. Z farmy mě občas posílali do Austinu a občas do Beamontu. Měli jsme štěstí, že jsme to měli daleko a létalo se letadly. Ale v těch nižších soutěžích jsme jezdili autobusy. Většinou se jezdilo na trip, tzn. že se v jednom týdnu odehrálo třeba pět zápasů. A mezi jednotlivými zápasy byly trasy ve vzdálenosti 3 – 4 hodin.

Po tvém návratu do Čech přišla pozvánka do reprezentace. Sen každého malého kluka. Jak ses o nominaci dozvěděl?

Dostal jsem pozvánku na klub, kde mi ji předali. Ale o nominaci jsem věděl už dřív z novin a teletextu. Do reprezentace mi asi pomohlo, že jsem „chytil“ začátek sezony v Kladně.

Co říkáš na to, že někteří hráči reprezentovat odmítají?

To záleží na mnoha věcech. Je to každého věc, jak se k tomu postaví. Je to podle formy, podle smlouvy, záleží kdy jim končí sezona, jestli byli zranění. A je to také individuální přístup každého hráče. Záleží, jestli chce doléčit zranění po sezoně nebo hrát i se zraněním. Nebo jestli se mu vůbec nechce. To je opravdu velmi individuální. Nemůžeš někoho nařknout, že se mu nechce reprezentovat. To jsou jen spekulace. Jen ten hráč sám ví, jestli chce nebo nechce.

Pro mě je reprezentace nejvíc, co můžu dokázat. Hrát za národní mužstvo je pro mě něco neskutečného!

Jak probíhá první příchod do reprezentace?

Když já jsem přišel do nároďáku, měli jsme třítýdenní soustředění a s ostatními hráči jsem vycházel výborně. Většinu z nich jsem už znal, buď jako soupeře nebo jsem se s nimi setkal na různých akcích jako je Jágr tým apod. Hráli jsme spolu i na Kladně během výluky. Byl tam Jarda Jágr, Tomáš Kaberle, Jan Hrdina… Jinak jsou samozřejmě určité věci nováčkům dané, je to i v Americe. Když jsi nováček, mladý hráč a jsi třeba na letišti, tak prostě vezmeš brusku nebo náhradní hokejky. Ale to už je automatické. Přece jen nebude třeba Jarda Jágr tahat brusku.

Čím je to jiné v klubu a v reprezentaci?

Na Kladně i v reprezentaci máme výbornou partu. Rozdíl je třeba v tom, že v reprezentaci některé kluky nevidíš celý rok, tak se s nimi rád potkáš a popovídáš. V klubu, když se vidíte osm, devět měsíců každý den v jedné kabině, tak neříkám, že jich máš dost, ale nemusíš mít každý den chuť si povídat. V repre si máte pokaždé co říct. I hokej je jiný. Je rychlejší a živější. A většinou proti sobě hrají ti nejlepší.

Jsi na ledě impulzivní nebo spíš kliďas?

Já se spoluhráči dost komunikuji. Když třeba jede pro puk k mantinelu, tak nevidí, co se mu děje za zády. Když někdo udělá chybu, tak na ledě na něj samozřejmě zakřičím. Ale to je ta první emotivní reakce. V kabině si o tom v klidu popovídáme. Ale není to o tom, že bychom se hádali.

A co opačně. Slízneš si i ty něco od ostatních?

Když něco zkazím, tak se o to přihlásím, nestydím se za to. Ale hráči to gólmanům nedávají většinou najevo. Přece jen gólman je trošku citlivější než obránci, útočníci. Spíš se mne snaží povzbudit.

Co trenéři? Máš radši impulzivní nebo klidné?

Každý trenér má jiný styl „koučování“. Někdo prostě vlítne do kabiny, seřve hráče, rozkope koše a buď se další třetinu zvednete nebo nezvednete. Jiný trenér přijde a vyřeší vše v klidu, ani nezvýší hlas, vysvětlí vám to. A co je lepší? Toť otázka.

Co je na hře nejtěžší?

Chytit puk (smích). Přijde zápas, kdy na tebe jde 50 střel a pustíš jen jednoho dva góly a jindy z 20 střel pustíš 4 góly. Samozřejmě je lepší, když je brankář stále v permanenci, než když na něj pět minut nic nejde a pak ujedou dva na jednoho.

Jak vlastně probíhá celá hokejová sezona?

Začíná se letní přípravou na konci dubna do konce června. Potom jsou tři týdny volna a někdy kolem 20. července jdeme na led. Během toho léta odehrajeme tak 10 – 12 přípravných zápasů. A začátkem září začíná extraliga. Když skončí extraliga, tak je ještě nároďák. A když nemáš nároďák, tak je tam měsíc a půl volna a záleží na každém hráči, jak se individuálně připravuje.

Jak jsi na tom ty?

Já jsem teď docela hodně vytížený, na Kladně jsem odchytal skoro všechny zápasy. Pak je čtrnáctidenní pauza, a to hraju s nároďákem. Takže si od hokeje moc neodpočinu. Což v tomto případě je dobře. A jak trénuju? Do posilovny nechodím vůbec, spíš ta regenerace. Máme sice k dispozici třeba vířivky a masérky, ale to tělo je někdy tak unavené, že kdybych šel do vířivky nebo na masáž, tak se to všechno spíš rozleží a bude to horší než lepší.

Máš nějaký cíl?

Cíle mám vždycky. Chtěl bych se dostat do NHL a vyzkoušet si ji. V Americe jsem byl, ale nikdy jsem se nedostal do zápasu. Jen jsem seděl na střídačce a sledoval hru. Rád bych poznal, jak se kde hraje hokej, ale nejvíc mě láká zahrát si na MS.

Jsi blízko tomu, aby se ti to splnilo. Děkuji za rozhovor a za pomoc s dětmi.

Není zač. Rád přijedu zase.

FRANTIŠEK SENTENSKÝ