Co se vám vybaví, když se řekne Lake Placid 1980?
Samozřejmě neúspěch.

Páté místo?
Přesně tak. My tehdy z každé akce vozili medaile. Neustále. Měli jsme úspěchy na mistrovstvích světa a na olympijských hrách. Kolem roku 1976 to pro československý hokej byla obrovsky úspěšná doba, medaili jsme chtěli přivézt i z Lake Placid.

Proč se to nepovedlo?
Skončili jme pátí, to pro mě bylo velké zklamání. Zkrátka jsme to nezvládli.

Ale proč k tomu došlo?
Byla to shoda náhod, všechno se tam zamotalo.

Co konkrétně? Ovlivnilo výkon tehdejšího týmu zranění Vladimíra Martince?
Hodně. Vláďa byl velkou oporou své lajny. Potřebovali jsme jeho góly, které on v zápasech pravidelně dával. Ty nám asi chyběly, abychom třeba v klíčovém utkání se Švédskem vyhráli a postoupili do semifinále. Tam jsme se nakonec nedostali, skončili jsme pátí, dodnes si myslím, že to byla velká škoda.

Zranění Martince byl jeden nešťastný moment, ale i bez něj se přece dalo uspět…
…bylo to víc věcí najednou. Bratři Šťastní už tehdy věděli, že emigrují, dělali si tam jméno, dost nepravidelně střídali, přetahovali svůj čas na ledě, také to nám trošku zkazilo výsledek.

Vy sám jste v turnaji nasbíral 13 kanadských bodů. Vstřelil jste osm gólů. To je úžasná bilance, ani z osobního hlediska na OH 1980 nevzpomínáte rád?
Ne. Opravdu ne. Ani nevím, kolik jsem těch gólů dal. Já bych byl spokojený, kdybychom uhráli medaili. Jenomže ta prostě nebyla, proto je můj osobní výsledek úplně k ničemu.

Turnaj vyhrál domácí tým. Ještě po 40 letech se vzpomíná na americký zázrak. Hráči z univerzit tehdy přetlačili „neporazitelný“ Sovětský svaz. Vzpomínáte si?
No jistě. My ten zápas viděli. Diváci Američany za zlatem neskutečně tlačili.

Vy jste s USA prohráli 3:7, v čase 2:23 jste dával gól na 1:0, v 6. minutě už jste ale prohrávali. Opravdu byli v únoru roku 1980 svěřenci trenéra Brookse tak skvělí?
Hráli v euforii. Předváděli trošku agresivnější hokej. Hráli dobře. My ale stejně vůbec nepočítali s tím, že po porážce s USA nepostoupíme do bojů o medaile.

Jak s odstupem času vidíte Brooksův přínos týmu?
Udělal velký úspěch. Vzpomínám si na finále, to byl obrovský zápas. Byli jsme se na něj podívat, lidi hnali svůj tým strašně dopředu. To bylo až neuvěřitelné. Ti mladíci byli absolutně bez nervů.

Neměli respekt?
Nebáli se ničeho, ani zápasu s Rusákama. Hráli opravdu moc dobře.Takhle postavit mužstvo, jako se to povedlo Brooksovi, které nikde na velkých akcí nikde moc nehrálo, to se povede asi jednou za sto let. Myslím si, že to byl také velký risk trenéra. Povedlo se mu to, byl to asi hrdina. Natočil se podle toho televizní film, to je Amerika.Viděl jste ho? V originále Miracle, v českém znění Hokejový zázrak. Líbil se vám?Pojednávalo to o hokejistech, jak začínali, jak jim to moc nešlo, líbilo se mi to. nejdřív si moc nevěřili, pak je Brooks dal dohromady, psychicky i fyzicky, takže to bylo docela fajn podívání.

Film, jehož režisérem byl Gavin O'Connor, si jeho tvůrci také, jak „poolywoodsku“ přikrášlili?
To je jasná věc. Aby to lidi co nejvíc bavilo. V Americe takový život je. Každý si ho zařídí, jak sám umí. Oni jsou zvyklí, že si každý svůj život musí vybudovat sám. Nikdo jim nepomůže. U nás si myslím, že když má soused auto, já ho chci taky, tak to nejde. každý musí životu odevzdat, co je třeba, na úspěch si musí každý vydělat sám.

Před 40 roky jste odehrál olympijský turnaj v Lake Placid jako člen útočné trojice Fryčer, Nový, Pouzar. Jaká byla atmosféra v celém československém týmu?
Nebyla špatná. Ale ne taková, jako když jsme na turnajích bojovali o medaile. Je pravda, že mimo led ale byla atmosféra trošku uvolněná.

Uvolněná?
Martinec se zlomenou rukou netrénoval, chodil do města, někteří kluci vyráželi třeba i s ním. My byli na ubytovně, to bylo deprimující.

Proč deprimující?
Z té ubytovny pak udělali vězení. Byla to vlastně věznice pro mladistvé. Místnosti byly malinké, spali jsme na pryčnách, prostě prostředí nebylo nic moc.

A jaká byla atmosféra přímo ve vaší útočné trojce?
Já třeba ten důležitý zápas se Švédskem nehrál se Šťastnými, ale s Milanem Novým. Z tohoto pohledu jsem byl docela spokojený, nastřílel jsem celkem dost gólů, měl jsem dost nahrávek, osobně to byl vydařený turnaj, ale celkově, když není medaile, tak není úspěch a nemůžete být spokojený.

Pomohly vám vaše osobní výkony na OH v Lake Placid v další kariéře?
To nevím. Já se o to takhle nikdy nezajímal. Nikdy jsem se na to neptal. Mě skauti oslovili až na mistrovství světa 1982 ve Finsku. Přišel bývalý komentátor československé televize Jan Slepička, pak přišel skaut Edmontonu Barry Fraser, jestli bych nechtěl do Oilers. Já řekl, že bych šel, vůbec jsem nemohl vědět, jestli mě v Motoru nebo z Československa vůbec pustí. Dopadlo to dobře, měl jsem kliku, že jsem šel právě do Edmontonu, i když jsem o něm tehdy nevěděl vůbec nic.