Společnost často odsuzuje a stigmatizuje drogově závislé. Jak je vnímáte vy?

Já na drogově závislé nikdy nenahlížím jako na pachatele, ale jako na oběti traumat. Když člověk v dětství nedostane dostatek lásky a pozornosti a vůbec všeho, na co má jako dítě nárok, zůstanou mu v duši obrovské a prázdné emocionální díry, což může mít mnoho následků, ale především ten, že se pak cítí dlouhodobě špatně, nemilovaný a nepřijímaný. A pokud je takové dětství i dospívání a mladému člověku se dějí samé negativní věci a nenastřádá dost pozitiv, která by mu dodala víru v to, že se tato pozitiva vůbec mohou dít, tak naprosto rozumím jeho motivaci užít látku, která mu alespoň na chvíli dá pocítit, že je král. Chápu, proč to udělá, když mu doteď vůbec nebylo dobře a najednou je mu dobře alespoň na chvilku. A to, že nedohlédne, že ten příjemný stav bude trvat jenom krátký čas a pak přijdou fatální následky? Dokážu si představit a rozumím tomu, že je to těm lidem v tu chvíli naprosto jedno. Je to stejné jako s konzumací alkoholu. Princip jeho užívání je výsledkem toho samého traumatu. Někomu chvilka euforie stojí za to, že je mu druhý den špatně. Ale to už většinová společnost dávno přijala bohužel jako normu i v případě, že se dotyčný opije třikrát v týdnu. Přitom je také závislý, pokud už alkohol pít musí a nemá dost vlády sám nad sebou a možnost volby, aby se tak nechoval. Rozdíl je pouze v tom, že nelegální drogy jsou jiné látky s viditelnějšími následky a v delším časovém horizontu jsou důsledky jejich užívání fatálnější. I když i o tom se dá polemizovat. Pro mě je alkoholismus větší neduh pro společnost. A také dražší.

Jaká je vaše osobní zkušenost s drogami? Máte nějakou?

V devadesátých letech jsem se osobně setkávala s tím, jak se někteří moji kamarádi a vrstevníci najednou začali měnit v pro mě úplně nepochopitelná cizí monstra s chladným nelogickým jednáním, a já jsem nerozuměla proč. To bylo mezi mým devatenáctým a čtyřiadvacátým rokem, kdy se na Šumpersku, odkud pocházím, otevírala drogová scéna, kterou provázela obrovská vlna velice levného pervitinu. Někteří našli cestu zpátky a dnes jsou v pohodě, někteří se už ale nevrátili. Tato odcizení a ztráty jsem vnímala strašně bolestně a drásala mě bezmoc, jakýmkoliv způsobem tomu zabránit, protože každý člověk má právo na svůj příběh, stejně jako já mám zase právo, aby mě koukání na to bolelo. Jinak sama jsem dlouhá léta bojovala s kuřáckou závislostí. Teď zrovna vyhrávám na body, ale neříkám hop, protože chutě přicházejí ve vlnách.

Dlouhodobé snižování výdajů rady vlády na služby protidrogové prevence, včetně léčby, vede ke snižování její dostupnosti na celém území naší republiky, přestože počet závislých stále roste. Myslíte si, že je to společensky únosné?

Velice obdivuji vůli lidí, kteří se dostali do situace, která vypadá ze všech stran bezvýchodná, a kteří v sobě najdou a seberou poslední sílu potřebnou k rozhodnutí vykročit z bludného kruhu závislosti, zvlášť když za sebou nemají zážitek nějakého úspěchu, ke kterému se mohou odkázat. Je však evidentní, že k tomu nepředstavitelně náročnému kroku potřebují závislí odbornou pomoc a pochopení druhých. Bez nich by to nezvládli. A každý z nich, který se rozhodne tu změnu ve svém životě uskutečnit, by k ní měl dostat příležitost. Protože zvednout hlavu je pouze první moment, pak z bahna musím dostat celé tělo, pak z něj musím vykročit a pak se musím naučit kráčet po souši, což pro závislé může být úplně nová neznámá krajina s úplně novými neznámými pravidly. Takže tady je několik absolutně náročných fází a pro lidi, kteří tento problém nezažili, je to nepředstavitelný výkon. Ti lidé velice často opravdu nezažili nic hezkého, tak kde mají brát víru v to, že něco takového existuje? Z knížek, že se to děje ostatním? Nebo z romantických filmů? To pro život nestačí. Kdyby to stačilo, tak do závislosti ani nespadnou. Proto si také myslím, že existence odborných léčebných zařízení, terapeutických komunit i dalších programů pro drogově závislé a jejich rodiny je nezbytná. Navíc si myslím, že prevence a pomoc je ve finále levnější než drahá zdravotní péče. A to platí i pro alkoholismus a kuřáctví. Existenci i kvalitu služeb protidrogové prevence, včetně léčby, již dlouhodobě ohrožuje snižování výdajů Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Zatímco v roce 1999 rada hospodařila se 150 miliony korun, v roce 2006 šlo o 105 milionů korun a letos již jen o 82 milionů korun. V důsledku toho je řada poskytovatelů nucena omezovat své služby, propouštět zaměstnance či služby definitivně rušit. Tím se také snižuje dostupnost odborné péče pro uživatele návykových látek i jejich rodiny v celé zemi.

Jste maminkou pětiletého syna Alberta a v prosinci očekáváte narození druhého dítěte. Nebojíte se, že by drogy mohly zasáhnout do života i vašich dětí? Myslíte si, že by se rodiče měli s dětmi bavit o drogách a jejich problematice?

Měla jsem rozhovor s jednou kolegyní, přišla řeč na to, o čem všem se bavíme s dětmi a ona mi říkala „…ale o drogách s ním mluvit nebudeš?“ a já jí dopověděla, „naopak!“ Já si myslím, že rodiče by určitě měli s dětmi mluvit co nejvíc otevřeně. Co bych to byla za matku, kdybych svým dětem nepředala informace, na jejichž základě si o dané problematice mohou vytvořit názor, a že je neupozorním na to, co jsem sama zažila a čeho jsem byla svědkem. Vždyť drogy jsou dnes všude kolem nás. Já si myslím, že pokud dítěti přiznám svou vlastní zkušenost, tak cítí, že z něj nedělám blbce. Dítě musí dostat pravdivou informaci o tom, že lidé drogy užívají, protože jim je po nich dobře a zároveň se ale musí dozvědět, jaké následky přináší takové chování v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. Protože nejhorší je o problému nemluvit, nebo jen zastrašovat a zakazovat, pak se stane opak. Dítě bude chtít poznat „to tajemné a tabuizované“ což přitáhne jeho zvědavost dvojnásobně, drogu zkusí a samo zjistí, že mu je po ní dobře a pak už vám neuvěří, když mu budete říkat, že ho poškodí a případně zlikviduje. Pak už bude pozdě. Nevadí, že je synovi teprve pět let. Pokud se mě zeptá, zvolím odpověď vhodnou k jeho věku. Třeba na cigarety se ptá často, protože kouření vidí všude kolem a to i u lidí, kterých si váží a jsou jeho vzory.

Klienti na Kulturfestu většinou prožívají svoje první divadelní představení v životě, které je spojené s mnoha emocemi a zážitky. Vzpomínáte si na svoje první představení a na to, jaké jste u toho zažívala pocity vy?

Určitě si vzpomínám. První reakce byla totální paralýza. Při své první premiéře, která byla v Havířově, se mi rozklepaly nohy, vyschlo mi v krku a nemohla jsem se pohnout, takže na jeviště mě museli vyšoupnout. Je to takový zvláštní schizoidní stav, kdy člověk na jednu stranu ví, že o nic nejde a že je to hra, ale na druhou stranu cítí, že je to fatální a že tak strašně nechce selhat, až mu to způsobuje nevolnost. Každý má jinou labilitu, ale mnoho herců v den premiéry zvrací třeba i po deseti letech praxe. Druhá věc je, že pak na jevišti se už cítíte dobře, protože akce, kterou máte natrénovanou, se děje, máte tam záchytné body, představení zvládnete líp, nebo hůř, ale už ho zvládnete. Jsem jen člověk, takže je mi přirozeně vlastní, že vždycky zažívám v určité míře jak touhu po dokonalosti, tak strach ze selhání. Ale když už má člověk zkušenost, že mnohokrát neselhal, tak už se také má o co opřít, aby se do těch strachů zas tolik nepokládal. Čili já strach cítím, ale už mu nevěnuji takovou pozornost. Ano, reflektuji trému, ale už si ji dovedu sama pojmenovat jako vzrušení z očekávání toho, co se bude dít na jevišti a už ji nevnímám jako něco negativního, čeho se potřebuji zbavit.

Proč myslíte, že stojí za to, aby člověk objevil svoji vnitřní sílu, překonal sám sebe a vystoupil na jeviště?

Divadlo je fenomén, je to médium, kde opravdu dochází k energetické výměně, kterou běžně nezažijete. A když cítíte, jak vaše představení dělá lidem v publiku dobře, tak vám to dělá úplnou slast. Je to rauš. Já publiku zprostředkovávám nějaký příběh a vkládám do něho veškeré úsilí, um, energii, čas a divák mi zase dává pozornost. Přestože nejde o osobní setkání člověka s člověkem, je to setkání, kde se vzájemně obohatí herec i obecenstvo. Dlouho mi trvalo, než jsem se srovnala s děkovačkou. Pořád jsem si říkala, že je to taková onanie, kdy se jdu ještě ukázat, aby mi obecenstvo zatleskalo, jaká jsem dobrá. Ale pak jsem pochopila, že děkují nejen diváci mě, ale že i já jdu poděkovat jim za to, že přišli a věnovali mi pozornost, která mě motivovala k autentickému výkonu.

Divadlo má pro závislé nezastupitelé místo v léčebném terapeutickém procesu. Podporuje u nich využití potenciálu ke změně vnitřní rovnováhy a vztahů se světem, tedy ke změnám, které přispějí k jejich větší psychické pohodě a schopnosti užívat si života, překonat překážky, které jim brání v seberealizaci, objevit a nabýt sebevědomí, zvýšit sebedůvěru, zkusit něco nového a bavit se, to vše bez drog, což jsou pro ně velice silné pozitivní prožitky. Jaké terapeutické účinky má divadlo na Vás?

Terapeutický aspekt divadla pro svůj osobní život vnímám například v tom, že si na chvíli totálně odpočinu sama od sebe, což člověk mnohdy ocení. Především tehdy, když přicházím do divadla s určitou chandrou a nenaladěním, které mi nejsou úplně příjemné. Když pak ale musím vklouznout do hrané postavy, tak se také přetransformuji do jejích pocitů a následkem toho se po zkoušce nebo představení již nemusím apriori vracet do své původní nálady a už od ní zůstanu osvobozená. A je mi dobře. Další věc, že zástupně v postavách získávám jiný úhel pohledu na své vlastní problémy a to mě obohacuje a posouvá dál. A nakonec, to společné sdílení v kolektivu a pocit, že někam patříte, že je vás někde třeba, je pro mě velice důležitý.

Jana Vlnasová