Před několika lety jsem uviděla v klimkovických lázních, kam jezdím od roku 1995, extravagantní, asi sedmdesátiletou dámu a na dálku jsem poznala, že je od divadla. Během pěti minut jsem zjistila, kdo to je a za deset minut jsem už u ní stála. Padly jsme si okamžitě do oka. Víte, za celý rok mám sice divadla až nad hlavu (napovídám v Činoherním klubu), nicméně když se o dovolené sejdu s někým od divadla, mám radost jako malé dítě.

Extravagantní dáma byla akademická malířka Inez Tuschnerová, držitelka Ceny města Brna za rok 2003, žačka Oskara Kokoschky, přítelkyně Milana Kundery, výtvarnice divadelních kostýmů, která u divadla prožila padesát let a také vyučovala také na JAMU dějiny kostymérství, a mezi její žáky patřili například Bolek Polívka, Miroslav Donutil, Jiří Bartoška a Jana Švandová…

Inez žije posledních několik let v Domově pro seniory v Brně. Nikdy se nevdala a děti neměla. Když jsem se jí jednou ptala, proč zůstala sama, s grácií sobě vlastní mi odpověděla. „Víš, Irenko moje drahá, já jsem se vždycky líbila mužům a nechtěla jsem být svému manželovi nevěrná…“ Inez už nemá žádné příbuzné, a i když má mnoho přátel, kteří ji navštěvují, stejně jako ji navštěvují její bývalí studenti, a v Domově má obrovské lidské a tvůrčí zázemí, myslím si, že jí přátelství se mnou dělá radost a ta radost je oboustranná.

Letos v únoru měla v Domově výstavu; většinu vystavovaných obrazů namalovala v Domově; a pozvala mě na vernisáž. Přišel i starosta části Brna, kde Domov sídlí. S Inez jsme měly asi půlhodinové společné povídání, ve kterém jsme nezapřely, že jsme „holky vod divadla“, a já řekla panu starostovi, že být na jeho místě, pošlu za Inez redaktory nebo studenty novinařiny, kteří by ji zpovídali a zapisovali každé její slovo, protože tu nikdo z nás není na věky a to, co Inez pamatuje, je kulturní poklad, nejenom Brna. Kdo z nás například může říct, že se přátelil s Milanem Kunderou a že ho dokonce portrétoval? Pan starosta slíbil, že to zařídí a slovo splnil.

Inez od té doby dává každou chvíli rozhovory, píše se o ní, její akcie v Domově vylétly nahoru, bude mít další výstavy, a já se moc těším, až budu mít v květnu v Domově besedu, že bude ještě víc rozkvetlá a radostná, než byla při našem posledním setkání…

Tuhle Fuchsovinu jsem napsala, abych upozornila na ženy a muže, kteří jsou svým životem Inez podobní. Žijí všude, v každém městě, městečku, vesnici, osadě. Něco ve svém životě dokázali a stále dokazují, něčím vynikali a stále vynikají, a strašně moc pamatují…