„Ty jsi můj nejmilejší pan režisér,“ pochválila jsem Martina Čičváka, když mě pustil ze zkoušky v Činoherním klubu o hodinu dřív na vlak. Náš slovenský pan režisér se zatvářil pochybovačně. „Irenka, neverim vam. To ste povedala nedávno i Ondrejovi Sokolovi.“ Nedala jsem se. „No a co? Ty snad máš jenom jednu nejmilejší ženskou?“ Nepřemýšlel ani vteřinu a hned přikývl. „Máte pravdu, Irenka…“

Myslím, že stejné to je i s kamarády, s přáteli, s knihami, s filmy. Například kamarádky. Nemám jednu nejmilejší. Mám například e-mailovou, stejně starou kamarádku Mirunku z Liberce, která ví z mých webovek a z mých e-mailů o každém mém kroku, a když mi o půlnoci napíše, koukej už jít spát, zítra jedeš až do Hodonína, tak ji okamžitě poslechnu… A zrovna tak mám patnáctiletou e-mailovou kamarádku, Peťulku z Říčan, která, i když není úplně zdravá, radí na svých webovkách rodičům stejně postižených dětí a teď jí dokonce vyjde kniha… A pak mám nee-mailovou Dášu a Oli. Jsme stejně staré, každá máme dvě děti, notujeme si ve všem, v čem si ženy většinou notují, a všechny tři píšeme.

Poznaly jsme se před víc jak deseti lety v jedné redakci, která vydává dva čtrnáctideníky pro ženy, kam jsme všechny tři psaly příběhy ze života. Jednou bylo strašné horko, jela jsem do redakce přeplněnou tramvají, pak jsem si sedla u Oli a ta se mě zhrozila. Z krátkých, zpocených, černě nabarvených vlasů se mi totiž spustila barva a udělala ze mě indiána. Nalila mi vodu, přinesla mi kafe a pak mě začala utírat. Nevzpomínám si, že by o mě někdo někdy pečoval líp… A Dáša si jednou přečetla moji povídku a tázavě zvedla obočí. „A to je čí příběh?“ Řekla jsem, že můj. Koukaly jsme na sebe a mlčely, a pak mi Dáša řekla svůj. Takhle nějak začíná přátelství? Asi každé začíná jinak, ale pro mě se to naše zakořenilo právě v těchto chvílích.

I když moje holky v té redakci dávno nepracují, scházíme se pořád. Máme takovou tradici, sejdeme se, když mi vyjde kniha, moje holky ji ode mě dostanou, Oli mně a Dáše vyloží karty, mezitím si povídáme a já mám s nimi bezbřehý pocit bezpečí, klidu a radosti. Letos jsme se už všichni tři viděly, a uvidíme se ještě minimálně třikrát, protože vydám knihy tři. A nejsou jenom tato setkání, e-mailujeme si, holky chodí do Činoherního klubu a občas se vidím s jednou nebo s druhou.

V dubnu jsme se domlouvaly e-mailem, kdy se sejdeme v květnu, že pro ně budu mít knihu, Když syn píše líp než máma, a také jsem jim poslala na ukázku tři Fuchsoviny, které budou v knize, Když se řeknou Fuchsoviny, která vyjde v červnu. Odpověď Dáši byla jako obvykle stručná. „No, dobrý, Fuchsová, dobrý.“

To Oli, ta se „rozjela“ trochu víc! „Ty jsi sluníčkový tvor, Irenko, měla bys být zaživa v muzeu voskových figurín jako důkaz, že není důvod na „blbou náladu“! Posílám ti cmuk - to je slovensky pusa…“