Poslední dobou, když se počet mých vydaných knih dostal nad pětadvacítku, vzpomínám často na tátu, který zemřel v roce 1982. Byl to velký čtenář, který kromě toho, že rád četl, i rád pil.

Od svých šesti let jsem mu chodila půjčovat knihy do oddělení dospělých v kolínské knihovně, na kterou jsem koukala z oken naší velké obývací ložnice. Chodila jsem si samozřejmě vypůjčovat i své knihy do dětského oddělení, ale to, že jsem získala s tá〜to〜〜vou legitimací i legální přístup do oddělení dospělých, byl největší dar, který mi táta dal. Abyste si nemysleli, že mi dal jenom tohle, přidám ještě pár darů. Dělil se s námi také o maso, které babička striktně oddělila do kastrůlku. „To je pro tátu, až přijde z práce!“ Mockrát jsme s bráškou Kájou smutně koukali na své miniaturní kousíčky masa v záplavě kolínek, a táta, jako když to tuší, nám o několik hodin později své maso dal. Všechno. „Jen ať si to, matko, vezmou, já maso nemusím,“ uklidňoval babičku, svou tchyni, když protestovala. Také nám tlustě mazal chleby máslem, které před námi babička schovávala. A rád dělal pivní pomazánku, kterou nám rozděloval stejně štědře… A to je všechno, co mi můj táta dal.

Největší spojení mezi námi existovalo přes knihy. Takovou symbiózu mezi otcem a dcerou mi mnozí mohou závidět, vážně! Od roku 1956 do roku 1982, kdy táta zemřel, četl jenom ty knihy, které jsem mu z knihovny přinesla. Nikdy v knihovně nebyl (přihlašovala ho tam maminka), nikdy mu knihy z knihovny nikdo jiný nepůjčoval. Jenom já. Dvacet šest let. Měla jsem vynikající paměť! Stačilo mi, že jsem rozevřela knihu a věděla jsem, že jsme ji už s tátou četli, protože jsem, pochopitelně, jeho knihy četla od svých šesti let s ním. Když jsme ji ještě půjčenou neměli, zběžně jsem ji prolistovala, a usoudila jsem, nevím, podle čeho, že se nám určitě bude líbit. A protože táta četl všechno, co jsem mu přinesla, trefovala jsem se do jeho vkusu přímo mistrně! Měl knihy z knihovny na stole v kuchyni, na svém místě v rohu, a já přesně věděla, kdy mám přinést další várku. I když si na to nevzpomínám, musela jsem tu hromádku 4–5 knih pečlivě sledovat, musela jsem vědět, co táta už dočetl a co ještě čte, prostě tohle naše knižní spojenectví patřilo k mému dialogu s ním.

Vlastně jsme si takhle povídali pořád. Dialog beze slov. Opravdový dialog jsme spolu moc nevedli. Táta šel totiž často z práce rovnou do hospody, ze které se vracel někdy i po půlnoci, a když byl doma, seděl na svém místě u stolu, četl si a o dva roky starší bráška Kája mu chodil do dvoulitrové baňky pro pivo k Uxům (nyní Naivní restaurant). Dva litry stály tehdy sedm korun dvacet haléřů a bráška šel většinou třikrát. Když mi bylo sedm, přešla tato povinnost na mě a bráška si oddychl. V té době se narodil můj druhý bratr, František, a já nedočkavě čekala, až mu bude sedm – a převezme po mně žezlo, což se po sedmi letech opravdu stalo…

Ale knihy jsem do kolínské knihovny chodila tátovi půjčovat jenom já. Tahle povinnost se u nás doma nedědila…