Ráda doma poslouchám rozhlas. Potíž je pouze v tom, že jdu například do koupelny vyndat z pračky vyždímané prádlo, a když se vrátím, zaslechnu jenom konec zprávy, jako například včera.

…A proto se zastupitelstvo města rozhodlo, že každý majitel psa, který nesebere po svém psovi jeho hromádku, a bude přistižen městskou policií, dostane pokutu 1 000,- Kč. Pokutu budou vybírat i neuniformované hlídky k tomuto určené… Sice jsem neslyšela, kde se k tomu rozhodli, ale rozhodnutí zastupitelstva mi bylo sympatické. Mělo by to takhle být ve všech městech.

Pokaždé, když sleze sníh v ulicích a objeví se stovky hromádek, říkám si, sakra, to těm arogantním hulvátům, kteří po svých psech zásadně neuklízí, nedojde, že psí hromádky neroztají se sněhem?! Přece, když se někdo rozhodne, že jeho přítel bude pes, který s ním někdy spí i v jedné posteli, měl by po něm také na společných procházkách, uklízet jeho hromádky.

Například já jsem doslova igelitová královna. Mám pytlíky v kapsách, v nákupní tašce, v kabelce. Občas je koupím do zásoby, ale většinou, když přijdu z obchodu, a dám nákup do lednice, pár igelitových sáčků mi vždycky zbude a tak náš přítel - pejsek může klidně udělat to, co potřebuje, protože to po něm sebereme.

A na jeho obranu musím říct, že i on se snaží po sobě uklidit a zahrabává to – sice o kus dál, ale snahu má, protože jeho tisíciletý pud mu velí, aby po sobě zahrabal stopy, aby nikdo nevěděl, že tudy prošel. Pudy jsou úžasné. Někde jsem četla odpověď na to, proč se psi, než si lehnou, točí do kolečka. Když totiž ještě žili v přírodě a chtěli si lehnout, museli nejprve kolem sebe sešlapat trávu…

Náš první psí kamarád byl Ben. Přišel do naší rodiny intelektuálsky tiše v roce 1991 a o deset let později, týden před 11. zářím 2001, tiše intelektuálsky umřel na nemocné srdíčko. Náš druhý psí kamarád je Athos, který se narodil týden po 11. září 2001, a do naší rodiny se oprskle a drze vecpal koncem listopadu 2001. Jak patrno, rozdíl mezi našimi drsnosrstými jezevčíky je zřejmý.

Nicméně něco společného mají. Athos má nadprůměrný zájem o jisté, hárající se fenečky, stejně jako měl o jisté, hárající se fenečky nadprůměrný zájem Ben. Měl svoje vybrané favoritky a při jejich hárání nejedl aintelektuálsky temně a nešťastně občas zakňučel u dveří, zatímco Athos, když se hárají jeho favoritky, stepuje na mé posteli od pěti hodin, což znamená, že na mě rozkročeně stojí a kvičí, dokud nevstanu, neobleču se a nejdu s ním ven.

My pejskaři, ať už máme psy nebo fenky, víme, jak psi respektují přání fenky. Když se fenečce nelíbí pejskova dotěrnost, ožene se po něm, štěkne, a pejsek se okamžitě stáhne, nechá ji být, možná to některý (Athos vždycky) ještě opatrně zkusí podruhé, ale když ho fenečka seřve znovu, tentokrát důrazněji, už se dál o nic nepokouší a jde si čmuchat jinam. Kolikrát jsme si s pejskaři říkali, jací jsou psi džentlmeni. Jakou úctu mají k fenkám.

Jak by je nikdy nenapadlo ji kousnout nebo na ni zavrčet za to, že je odmítne, a že je občas odmítne hodně drsně! To by nikdy žádný pes neudělal. Nikdy.

Říkáme si také s pejskaři, že by si muži měli vzít z pejsků příklad, a když žena řekne ne, měli by to respektovat. Co je na tom tak těžkého? Psi respektují fenku, a i kdyby na ni měli sebevětší chuť, nechají si ji zajít, když ona nechce. Psi jsou prostě džentlmeni.

Na rozdíl od některých mužů – a že jich je – které vůbec, ale vůbec nezajímá, že je žena nechce…