Pokud pomineme hru Žena vlčí mák, v kterých představeních a divadlech v poslední době účinkujete?

V současné době jsem velmi pracovně vytížená. Koncem listopadu loňského roku jsem měla v Divadle v Řeznické premiéru hry Ještěrka na slunci, v které účinkuji společně s Jaroslavem Satoranským. Inscenace je o Sáře Bernardové a jejím komorníkovi. Myslím si, že se jedná o velmi zajímavou hru. Momentálně zkouším v divadle Ungelt na Staroměstském náměstí s režisérkou Lucií Bělohradskou a s kolegyní Zuzanou Bydžovskou inscenaci, která se jmenuje Růžové brýle. Mezitím stále točím televizní seriál Ulice. Miriam Hejlová ve své rodině stále funguje.

Jak dlouho máte ve svém uměleckém repertoáru hru Žena vlčí mák a kde tato inscenace měla premiéru?

Hru jsme inscenovali v roce 2011 a v tomto roce měla v Rock Café také svoji premiéru. Právě tam tenkrát fungovalo Studio Saint Germain, které založil režisér Jaromír Janeček. Právě on překládal všechny francouzské hry, které se tam uváděly.

Jste známá díky celé řadě komediálních i vážněji položených rolí v televizních inscenacích, seriálech, pohádkách i ve filmech. Pro celé generace dětí jste ale Anče z Krkonošských pohádek. Mohla byste zavzpomínat na natáčení? Vždyť pro řadu diváků je záhadou, jak ve studiu mohla vzniknout tak věrná kopie přírody.

Pokud se najdou talentovaní scénografové, kteří svoji práci umí, určitě to jde. První várka pohádek se točila roku 1973. Pro nás herce byla tato práce velice příjemná a zajímavostí bylo, že se točilo v noci. Přestože jsme se ve studiu potkávali pouze čtyři, náš čas se dal jinak jen obtížně skloubit dohromady. Také si vzpomínám, že paní režisérka Jordánová nás režírovala se stopkami v rukou. Každý díl měl deset minut a do tohoto časového úseku jsme se museli vejít. Jak jsem uvedla, v pohádce jsme hráli rádi a hlavně nás potom potěšila odezva, teď už mohu říci mnoha generací dětí. První série pohádek měla sedm nebo osm dílů a točili jsme ji zhruba tři týdny.

V současné době panuje mrazivé počasí. Jak tuto nepohodu snášíte?

Jedná se o součást každého roku. Pravda je, že kdybych žila v přírodě, zimu bych vnímala asi mnohem intenzivněji. Vzhledem k tomu, že chodím po pražských ulicích, kde se i větší sněhová nadílka během několika desítek minut obvykle mění v nepříjemnou břečku, a my jenom kloužeme, je to mnohem méně příjemné, než mimo rušné ulice.

Nakolik vám je známý region, v němž dnes budete vystupovat?

Zdejší okolí příliš zmapované nemám, ale velice ráda mám sedlčanské divadlo. Myslím si, že je tady skvělé publikum, a již to, že lidé zde chodí nejenom na divadelní představení, ale i na poezii, svědčí o jeho kvalitě. V minulosti jsem v Sedlčanech vystupovala v několika pořadech a vždy to pro mě bylo hezké setkání. David Myslikovjan