Příbramskému deníku Jan Budař poskytl před svým koncertem v Drážkově exkluzivní rozhovor o své hudební tvorbě.

Máte na kontě zatím čtyři alba. Původně jste vystupoval s kapelou Eliščin band, nyní jezdíte sám, jak se zrodil nápad na klavírní recitál?
S kapelou jsem jezdil snad patnáct let, ale vždycky jsem stejně celý program táhnul já sám. A to mě začalo trochu štvát, tak jsem se s kapelou rozloučil a rozhodl jsem se, že si dám hudební dárek. Všechny písně jsem si znovu oprášil jen s klavírem, pilová jsem detaily, hledal ty nejlepší tóniny pro můj hlas, pracoval na zpěvu, dokud jsem s tím, jak krásně a průzračně s klavírem moje písně zní nebyl úplně spokojený. Na pódiu jsem k písním ještě přidal filmové projekce a tak se zrodil program „Jan Budař a piáno“. Čas, kdy budu na pódiu opět hrát s dalšími skvělými hudebníky určitě přijde. Teď si užívám lahodný zvuk koncertních křídel.

V několika rozhovorech jste řekl, že máte rád hraní na koncertní křídlo, čím vám učarovalo?
Když je křídlo dobré, má nádherný zvuk, jasný tón, zároveň se mi zdá, že má každé křídlo svůj charakter. Skoro jako člověk. Některé miluje jazz a je to z něj cítit. Jiné je zvyklé na klasiku, další zas dokáže být krásně všestranné. Nejlíp se to, jaké křídlo je pozná při improvizaci. Je radost na ně hrát.

Člověk by spíš očekával váš koncert například v příbramském nebo sedlčanském divadle, ale budete koncertovat v Drážkově, což je poměrně malá obec, těšíte se tam?
Z divadla Hogo Fogo v Drážkově mě pozvali, abych k nim přijel zahrát, domluvili jsme se na podmínkách, takže nebyl důvod nepřijet. Ano, do Drážkova se moc těším, nikdy jsem v něm nebyl.

Na webu uvádíte, že diváci mohou při koncertu položit také jakoukoliv otázku? Ptají se hodně, nebo máte spíš nesmělé publikum?
Ptají se dost a myslím, že rádi. Dotaz mohou položit písemnou formou, napíšou ho na papírek a vloží do klobouku. Já z něj pak otázky losuji přímo na pódiu.

Už vás některý z dotazů zaskočil?
Najdou se šprýmaři, ale většinou mi publikum klade milé a dobré dotazy, z čehož mám radost, protože se zdá, že na mě chodí inteligentní lidé.

Herec a zpěvák Jan Budař.Zdroj: Jaroslav Beneš

Občas se mluví o tom, že rádia hrají pouze určitý styl hudby a jen určité interprety… Nemrzí vás, že vaše hudba nezní denně z rádií, nebo že se nehraje na hudebních televizních kanálech?
Věřím, že si lidé cestu najdou, i když je také pravda, že známý hit lidem pomůže k pocitu, že interpret je díky tomu kvalitní. Já ale vím, že je mnoho lidí, kteří mé písně milují, i když je rádia tolik nehrají. A ten, kdo jde na můj koncert poprvé a nezná moji písňovou tvorbu, ten má o to zajímavější večer, protože ho čeká jedno překvapení za druhým! Já miluju překvapení.

Jste doslova renesanční člověk, kromě herectví a hudby se věnujete režii, psaní, malování… Kterou z těchto profesí máte nejraději?
Vše, co jsem zatím měl možnost zažít a okusit ve všech možných uměleckých oborech mě bavilo. Já miluju tvorbu. Pořád něco tvořím. Pak taky mám rád bádání a cestování a spolupráci se zajímavými a inspirativními lidmi, od kterých se můžu učit. Takže jsem ze všeho nejvíc možná opravdu takový renesanční umělec.

Hrajete především šansony, zkoušel jste někdy i jiný hudební styl?
Neřekl bych, že mé písně jsou pouze šansony. Mám rád pestrost a to i v hudbě a v textech, takže zkouším hrát a skládat různé žánry. Na mých albech jsem jich už pár vyzkoušel.

Muzikanti to mají vždy snadnější u žen a dívek, pomohla vám hudba někdy v získaní srdce vaší vyvolené?
To, jaký jsem mi, určuje nejen profesní, ale i soukromý život a moje hudba a písně ke mně patří, takže asi ano, ale určitě jsou důležitější věci než písně. Třeba srdce.

Čeho byste jako hudebník chtěl ještě dosáhnout? Jaký je hudební sen Jana Budaře?
Potkat Stinga, dát si s ním skleničku červeného a zazpívat si s ním, nebo si jen tak popovídat. To je jeden z mých hudebních snů.