Kliknutím zvětšítePamatujete si na svou úplně první roli?
Moje první role byla v Shakespearově hře Mnoho povyku pro nic v divadle Nová scéna. Jako šestiletý kluk jsem o přestávce zpoza opony vykutálel míč, vyběhl jsem na jeviště, požádal diváky, aby mi jej vrátili, a otevřel jsem oponu. To byla moje celá velká role. Ale jsem pyšný, že jsem začal Shakespearem.
Jak se na vaše herectví dívali na základní škole?
To víte, vždycky máte příznivce, a pak se najdou lidé, kteří vám tak trochu závidějí. Zažil jsem to už jako dítě. Protože byl můj táta herec, často mi říkali: Hele, protekční dítě. Teď to zažívají i moje děti. Už těm hejtům přestávám rozumět. Na popularitě je nejhorší, že nevíte, jestli se s vámi lidé kamarádí proto, že jste známý člověk, nebo proto, že vás mají opravdu rádi.
Má popularita i svá pozitiva?
Pozitiv má hodně. Lidé se k vám chovají vstřícně, otevírá vám to dveře, kam byste se jinak nedostali. Každá mince má dvě strany a popularita přináší jak hodně pozitiv, tak i negativ. To ale platí všude.
Jaká byla vaše první role v češtině? Naučil jste se text jako básničku?
Moje první role v češtině byla ve filmu Pověst o stříbrné jedli, který režíroval slavný František Vláčil, vynikající člověk a režisér. Bylo mi tehdy třináct a točili jsme ve Velkých Karlovicích na Moravě. To byla ještě doba, kdy se tolik nešetřilo jako dnes. Čekali jsme dva měsíce na sníh, bydleli tam a já tam chodil do školy, abych nezameškal učení. To byl můj první kontakt s češtinou, kdy jsem ji začal používat a zároveň česky mluvil i ve filmu. A pak přišla v patnácti letech konzervatoř v Brně a tam už jsem měl jako jevištní mluvu češtinu a naučil se ji. Ani když jsem byl malý, neměl jsem s češtinou problém, byla tehdy Československá televize i rozhlas. A pravdou je, že u nás na Slovensku máme dodnes výhodu, že naše děti umějí česky, protože je spousta českého textu v televizi, i pohádky jsou v češtině. Kdežto v Čechách je slovenštiny málo, takže tam lidé přestávají slovensky rozumět, což je pro vás škoda.
Hrál jste někdy i v jiném jazyce, než je slovenština a čeština?
Asi rok a půl jsem byl v Americe a natočil tam se studenty čtyři filmy pro školu. Také jsem hrál v jednom filmu americké produkce, kde jsem mluvil anglicky. Ale je to pro mě moc těžké, protože ten pobyt v Americe po jazykové stránce nebyl až tak moc plodný. Žije tam strašně moc Čechů a Slováků, takže jsem se v angličtině příliš neposunul. Něco jsem se naučil a neztratím se na mezinárodních letištích ani v cizině neumřu hlady a žízní, ale že bych si v angličtině nějak dobře popovídal, to se říci nedá.
Máte za sebou celou řadu rolí. Byla pro vás některá z nich něčím výjimečná?
Každá role je výjimečná! Zajímavá byla například role ve filmu Suzanne s Evou Vejmělkovou. Tam jsem hrál drogově závislého a musel jsem pochopit všechny ty pocity. Mám rád svobodu a faktem je, že drogy, včetně alkoholu, ji omezují. Dostáváte se do vlivu něčeho jiného a nemáte své vlastní rozhodování. Já jsem v tomto absolutně nezávislý a potřeboval jsem tehdy poradit, jak na to. Pomáhal mi s tím při natáčení vyléčený drogově závislý člověk. Ale jinak platí, že všechny role jsou něčím zvláštní.
Zvláštní je i bytové divadlo, které provozujete už od roku 2014. Jak se zrodilo?
Byla to vlastně náhoda. Mám byt v Bratislavě, který jsem pronajímal. Přijel za mnou tehdy ukrajinský režisér Valentin Kozmenko Delinde, který mě upozornil na krásnou filozofickou hru Tajomné variácie. Původně jsme představení plánovali hrát klasicky v divadle, ale protože jsem měl v tu dobu zrovna volný bratislavský byt, ubytoval jsem Valentina v něm. A jak jsme to tam četli a připravovali, napadlo nás, že bychom hru mohli vlastně hrát přímo v tom bytě. Zkusili jsme to a zjistili, že je to super. Uběhlo už sedm let od premiéry a dnes za sebou máme přes 280 repríz. Přijíždějí za mnou lidé ze všech koutů České i Slovenské republiky, do bytu se vejde okolo třiceti lidí. Vlastně se mi tím splnil sen, protože jsem už patnáct let na volné noze a v podstatě stále jezdím na zájezdy. A když hraju bytové divadlo, hosté naopak přijíždějí za mnou do Bratislavy. A zatímco oni pak mají cestu před sebou, já už jsem doma.
Pro herce je důležité, aby dobře viděl, a nelze si nevšimnout, že vás už nějakou dobu vídáme bez brýlí…
Asi do pětačtyřiceti jsem viděl všechno perfektně a na blízko ani na dálku jsem neměl problém. Pak ale někdo přišel, abych se mu podepsal, a já zjistil, že začínám špatně vidět. Pár let jsem s tím bojoval. Nosil jsem brýle na dálku, pak na čtení, potom bifokální, do toho přišlo léto a já potřeboval i sluneční… Už jsem s sebou tahal asi troje nebo čtvery brýle, a když jsem je zapomněl, ani jsem si nemohl v restauraci objednat jídlo. To už jsem si říkal, že je špatné. Ze zajetí brýlí mě vysvobodila až operace očí.
Rozhodl jste se pro ni sám, nebo vám to někdo poradil?
Slyšel jsem o tom, že se oči dají odoperovat, ale bojím se injekcí a vyhýbal jsem se tomu. Jednou mě ale rozbolelo rameno, proto jsem šel do nemocnice a uviděl oční kliniku NeoVize. Tak jsem si říkal, že když jdu kolem, zastavím se tam a zeptám se. Měl jsem štěstí, že tam byl zrovna pan primář MUDr. Radovan Piovarči. Vysvětlil jsem mu, jak mě otravuje nosit pořád nějaké brýle a střídat je. Zajímalo mě, jestli se s tím dá něco dělat a on mi řekl, že jsou dvě možnosti – buď se za pomoci laseru uvnitř rohovky odseparuje tenká vrstva tkáně a tím se odstraní dioptrie, nebo se dá do oka umělá nitrooční čočka. Po týdnu jsem tedy šel na vyšetření a doporučili mi metodu, při které mi vymění čočku, a nebudu už brýle potřebovat.
Zmínil jste se, že se bojíte injekcí a lékařů… Neměl jste nutkání před operací utéct?
Pro mě byla neskutečná představa, že mi bude někdo něco dělat v oku. Měl jsem pocit, že jakmile se do něj „píchne“, musí se to oko přece roztéct – což ale není samozřejmě pravda. (smích) Ten týden předtím byl strašný. Moje obavy byly ale zbytečné. Operace trvala dvacet minut a necítil jsem žádnou bolest.
Co vám nakonec pomohlo strach překonat?
Moje přirozená lenivost. Jsem pohodlný člověk, miluji věci, které zjednodušují život, a to, jak mi pořád visely brýle na krku, mě otravovalo. Chtěl jsem být zase osvobozen. Navíc je to drahé, když si sečtete, kolik vás stojí brýle, které někde ztratíte, rozsednete anebo je měníte, abyste drželi krok s módou… Vtipné ovšem bylo, jak jsme si u operace s panem primářem povídali. Dali mi na oko svorku, nakapali do očí znecitlivující kapky, zakryli obličej a já jen viděl světýlko a slyšel hlas pana primáře, který mi popisoval: teď udělám tohle, teď budu vytahovat čočku… A já říkám: Pojďme si povídat radši o něčem jiném, já nechci slyšet o vysávání čočky, radši budeme hovořit o jídle, dovolených, ženách, zkrátka o něčem hezkém! (smích)
4
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
