Turné po několika slovenských, moravských a českých městech pro ni zajišťovala agentura Promo – konkrétně Jitka Doubravová a Petr Větrovský z Příbrami. Především díky této mladé dvojici mohli se zpěvačkou zcela nedávno pobesedovat její příznivci v Dobříši a jeden z jejích rozlučkových koncertů „Marta naposledy“ hostil v úterý 10. října také Kulturní dům Josefa Suka v Sedlčanech. Na jevišti ji doprovázela skupina Petra Maláska. Ten nám před koncertem potvrdil, že do Sedlčan jezdí rád a těší ho, že se tu opět mohl setkat s manželi Šípkovými - příbuznými, kteří ve městě žijí. 


Marta Kubišová poskytla čtenářům Příbramského deníku exkluzivně rozhovor. 


Znáte některá místa na Příbramsku lépe?
Určitě ano. Zmínila bych například Hrachov, kde mají psí útulek a starají se o handicapovaná zvířata. Natáčel se tu několikrát televizní pořad Chcete mě?, kdy se s hercem Zdeňkem Srstkou snažili najít pro opuštěné psy nový domov. Sedlčansko je pro mě úzce spjato také s muzikálem Touha jménem Einodis, kde jsem představovala majitelku zámku Vrchotovy Janovice baronku Sidonii Nádhernou v jejím zralém věku a Anetka Langerová jí dala hlas a podobu v době jejího mládí. Muzikál jsme hráli pět let na letní scéně divadla Ungelt. V roce 2013 měl premiéru a hrál se ještě letos.


Než jste začala studovat roli Sidonie, navštívila jste Vrchotovy Janovice osobně, abyste načerpala energii v prostředí, kde tato osvícená osobnost žila?
Ano, jistě, dokonce několikrát. Nejprve nám koupil ředitel divadla Ungelt Milan Hein knihu, která nám ji přiblížila. Znám zámecký park, kde jsme uspořádali také promítání DVD natočeného z představení Touha jménem Einodis. Byla jsem samozřejmě i v zámku a zastavila jsem se u hrobu v parku, kde jsou uloženy ostatky Sidonie Nádherné a členů rodiny. A protože měla úctu ke zvířatům, jsou tam také náhrobky koní. Milan Hein má navíc ve Vrchotových Janovicích postavený dům a pozval mě na kolaudaci.


Je vám postava Sidonie Nádherné blízká? Poznala jste, že s ní máte něco společného?
Je mi hodně sympatická již tím, že to byla inteligentní a svobodomyslná žena, milovnice života, navzdory tomu, že prožívala pohnutý osud. Zvala si do svého sídla také malíře, básníky, spisovatele, pořádala pro umělce do osmačtyřicátého roku salony. Těžko se můžeme vcítit do jejích pocitů, když její milovaný zámek a park zabrali ve druhé světové válce Němci a po osvobození vše drancovali komunisté a ona musela žít v ústraní v nuzných poměrech v jedné vesnici nedaleko. Posledních devět měsíců žila v Londýně. V zahraničí cítila stesk po domově a také zde po devíti měsících umřela. Do Vrchotových Janovic se vrátily její ostatky až po sametové revoluci. A co mám se Sidonií společného? Toho by se našlo dost – lásku k přírodě, stejně jako já se nechávala obklopit zvířaty a například z těch ne právě pěkných věcí o ní vím, že ráda kouřila. Cigarety mi po infarktu ale lékaři zatrhli…


Jste trojnásobnou držitelkou Zlatého slavíka. Spolu s Waldemarem Matuškou jste získali bronzovou Bratislavskou lyru, letos jste za prodej alba Soul získala zlatou desku. Těch ocenění je celá řada, a kdyby vás komunistický režim jako člověka, který protestoval proti vstupu okupačních vojsk a jako signatářku Charty 77 neumlčel, mohlo být jistě ocenění mnohem víc. Máte v domě nějakou „poličku slávy“? Máte trofeje slavíků na očích?
Bohužel získané ceny nikde vystaveny nemám. V malém bytě mají přednost fotky maminky, dcery Káti, bratra a přátel. Víc by se mi tam ani nevešlo. Slavíky vystavit nemohu, protože je ani nemám. Při posledním stěhování, kdy jsem odcházela od svého druhého muže, tak byly sošky uloženy ve sklepě a sklep prý někdo vykradl.

Unikátní Slet bubeníků míří opět do dobříšského kulturního domu.
Unikátní Slet bubeníků míří opět do dobříšského kulturního domu


V životě jste se potkala s řadou osobností. Na které nejraději vzpomínáte?
Určitě to byla dvojice Šašek – Vostřel z divadla Rokoko, kde jsem měla angažmá. Píseň Modlitba pro Martu je z televizního seriálu Píseň pro Rudolfa III. Hudbu složil Jindřich Brabec, text Petr Rada. Seriál, v němž exceloval právě Darek Vostřel, ale i Iva Janžurová a další vynikající herci, s nimiž mi bylo v letech 1967 až 1968 dobře. Určitě byl pro mě důležitým člověkem Václav Havel. Byla to dlouhá řada lidí, kteří mi vstoupili jako on do života a já zjistila, že jsou mi souzení.


Nelitovala jste, že jako signatářka Charty 77 byla po uvěznění Václava Havla sledována StB a nemohla jste veřejně vystupovat?
Svých skutků jsem absolutně nelitovala. Ale začátek toho, že mě režim odstavil, byl jiný. Začátkem roku 1970 se objevily moje zfalšované pornofotky a na Pragokoncertu jsem se následně dozvěděla, že už nebudu jako zpěvačka pracovat. Na to jsme s tehdejším manželem reagovali tak, že jsme se přestěhovali do jeho letního domu na Slapech. Tím jsme se vyhnuli té nejhorší mediální masáži.


Po maturitě, a zejména po zákazu umělecké činnosti, vás živily zcela jiné profese. Přinesly vám také něco pozitivního?
Po maturitě jsem v roce 1959 až 1962 pracovala ve sklárnách a opakovaně jsem se pokoušela dostat na medicínu. Mým vzorem byl tatínek, který pracoval jako lékař – internista. Dnes musím být komunistům vděčná, že mně ve studiu nepřáli a moji životní dráhu tak odklonili. Až do roku 1989 jsem pracovala jako referentka zásobování, předtím jsem dělala písařku. Než jsem si doplnila vzdělání na normovačku, vykonávala jsem podřadné práce, které mě nijak netěšily. Současně s tím jsem studovala na večerním orientálním ústavu indologii v domnění, že mě k pohovorům na vysokou přece jen pustí. Bylo to bláhové.


Lékařkou jste se sice nestala, přesto se vám vaše přání tak trochu splnilo – vaše písníčky jsou pro řadu lidí lékem…
Je to možné, ale nikdo mi to nenapsal.


Silnou medicínou bylo jistě vaše vystoupení na Václavském náměstí v Praze, kdy jste po boku Václava Havla zazpívala 21. listopadu 1989 z balkónu Melantrichu Modlitbu pro Martu. Vzpomenete alespoň krátce na ty okamžiky?
No, moc pyšná jsem na sebe nebyla. Stalo se to náhodou, absolutně jsem s něčím podobným nepočítala. Přišel za mnou Ondřej Vetchý, abych tam přišla, že mě Václav Havel potřebuje. Já vůbec nevěděla, k čemu. Najednou mě kritik Jirka Černý vystrčil na balkón s tím, že by to chtělo takovou malou modlitbičku. A už jsem tam stála a zpívala…

Příbramský místostarosta Václav Švenda(TOP 09).
S konečnou podobou nového aquaparku se lidé seznámí v listopadu


Je to skladba, kterou od vás lidé na všech koncertech očekávají? 
Je to píseň, která na koncertě být musí. Neošidím o ní ani Sedlčany. Kromě evergreenů dojde zde i na moji nejnovější desku Soul. Dramaturgii mi dělal vždycky, i v divadle Ungelt, na všechny recitály Petr Malásek. Ten zná veškerý můj potenciál.


S Václavem Neckářem a Helenou Vondráčkovou – z legendárního tria Golden Kids - jste se poprvé sešli v roce 1967. Kdy jste se viděli zatím naposledy?
S Vaškem se vídám a ráda. Tento týden mi má zavolat někdo od Vaška, protože mě zase do něčeho s dobrými úmysly navezl.


Kariéru uzavřete koncertem 1. listopadu v Českých Budějovicích. Prý potom začnete psát knihu. Přizvete někoho z ostřílených autorů Marii Formáčkovou, Slávku Kopeckou nebo jiného „matadora“ ke spolupráci?
K napsání knihy se opravdu chystám, ale nebude to hned po turné. Chci si na ní troufnout sama. Slávka, s níž jsem bydlela v jednom domě, mi pomoc nabízela s tím, že si dáme do klobouku témata a budeme si o nich povídat. Její nabídku jsem odmítla s tím, že má specifický rukopis a já si chci knihu „Jak jsem to viděla já“ napsat sama. Rozhodně se prostřednictvím knihy nechci někomu mstít.


Na co se do konce roku těšíte?
Na to, že se mi snad jednou povede v klidu nakoupit, uklidit, provonět byt na Vánoce. Většinou jsem ještě 22. prosince měla vystoupení.

Autor:Marie Břeňová