Před představením jsme vyzpovídali režiséra a herce Petra Mikesku.

Kolikátou vaší režií Zlomatka je?

Hra italského dramatika Maria Gelardiho je mou třetí režií pro Městské divadlo Mladá Boleslav.

Proč jste si vybral právě tuto hru?

Je to hra s velmi současným tématem, o kterém česká společnost může přemýšlet. Hra o toleranci a naslouchání si, tedy o něčem, co já osobně pokládám za nemoc tohoto světa, protože ani jednoho nejsme schopni v potřebné míře.
Jelikož se jedná o vztah v rodině, jde o zázemí většině diváků velmi blízké.

Jak moc jste zasahoval do textu?

Úpravy textu byly především kosmetické. Naše inscenace je opravdu Gelardovým textem. Leckde jsem dialogy upravoval z důvodu naší interpretace dialogů a situací. Zároveň jsem se snažil zdůraznit motivy, na které česká společnost může slyšet, a naopak ty, které jsou nám vzdálené, nahradit.

Co bylo na režírování této hry nejtěžší?

Jde o inscenaci, která je založena výlučně na hereckých výkonech. Na herce jsou kladeny abnormální požadavky, protože především dvě hlavní postavy jsou z hlediska emočního nasazení i fyzických sil velmi náročné party. Nejobtížnější tedy bylo efektivně tvarovat herecké akce, což bylo zároveň i nejzajímavější. Mám rád divadlo, které je živým tvarem a setkáním živých lidí s živými lidmi.

Kdy měla Zlomatka premiéru a kolik repríz již bylo uvedeno?

Premiéra byla letos 29. ledna a do dnešního dne jsme odehráli přibližně 16 repríz.

Připadáte si spíš jako herec nebo režisér? A co vás baví více?

Když jsem na jevišti jako herec, tak radši hraju, pokud sedím za režijním pultem, jsem raději režisér (smích). Jde o dvě profese, které mají sice vztah k dění na jevišti, avšak z opačné strany barikády. Jedna profese obohacuje druhou a rád dělám takovéto výlety.

Na čem v současné době pracujete?

V polovině prosince bude mít v Mladé Boleslavi premiéru hra T. Wildera Naše městečko. A ihned poté začnu zkoušet inscenaci Puškinova Evžena Oněgina pro Divadlo Anfas Praha, se kterou budeme putovat po Čechách a Moravě. Takže třeba se zase potkáme i v Sedlčanech.

Už jste v tomto městě někdy hrál?
Několikrát, například v Miláčkovi nebo v představení Dům Bernardy Alby. Nejvíce však vzpomínám na zdejší uvedení inscenace Pod střechami Paříže, což je takový výlet do světa francouzské poezie a šansonu. Překvapilo nás velmi vzdělané a pozorné publikum. A v neposlední řadě také množství příchozích diváků, kteří dali přednost menšinovému žánru před pohodlím televizních seriálů.

Karel Souček