S úsměvem odmítá narážky svého manžela historika Jiřího Páva, že by toho měla už nechat. Nepopírá, že ji potěšila pochvala sedlčanského starosty Jiřího Buriana. Poděkoval jí před jejími narozeninami za práci, popřál jí k jejím neuvěřitelným osmdesátým narozeninám, které v srpnu oslaví. Vyjádřil přání, aby pamětní knihu, do které vnesla pevný systém a řád, vedla ještě hodně dlouho. A ona zatím neuvažuje o tom, že by složila ruce do klína a přestala dělat to, co považuje za smysluplné a co také ji osobně obohacuje.

Málokdo si zřejmě uvědomuje, že psaní kroniky není jen sbírání zpráv, ale že jde určitým způsobem o těžkou fyzickou práci. „Nejen tím, že při přenášení dvanáctikilogramovou váhu pořádně cítíte, ale když dopisuji stránku, tak mi při jejím okraji visí ruka dolů a udržet ji, kde má být, je čím dál tím namáhavější," vysvětluje Pávová. Jedním dechem dodává: „Když se do toho pustím, tak ale nepíšu víc než dvě hodiny denně."

„Nejstarší záznamy jsou v kronikách sedlčanského děkanství. Pamětní kniha Sedlčan byla založena v roce 1836 a byla psána německy. V roce 1920 se stal kronikářem Jindřich Fliegel, po něm do roku 1937 učitel Antonín Kratochvíl. Od roku 1940 do roku 1946 záznamy pořizoval učitel Jan Pavelka. A potom nebyla kronika řádně vedena," zmiňuje některé svoje předchůdce Miluše Pávová. Dlouhou časovou mezeru se jí podařilo doplnit za pomoci pamětníků Josefa Součka, Stanislava Macáka, Jiřího Chvátala a Bohuše Kareše, díky kterým zkráceně zpracovala události let 1946 až 1970.

Protože Miluše Pávová přikládá k pamětní knize vždy spoustu výstřižků, fotografií, plakátů a dalších dokumentů, které musí vytřídit, potřebuje prostorné a klidné zázemí. Všechny její požadavky, včetně optimální teploty, splňuje sklep rodinného domku. „Ne, nemáme ve sklípku ani brambory, ani jablka nebo uhlí," usmívá se.
Aby záznamy nevybledly a časem nezmizely úplně, používali kronikáři do pera archivní inkoust. Miluše Pávová nepopírá, že občas na stránce přistála i nějaká ta kaňka, kterou musela „vyzmizíkovat." Inkoust v lahvičce nahradila pera s trvanlivou náplní. Používá je přibližně deset let a je se svým „náčiním" spokojená. „Kroniku nechává vyrobit místostarosta Sedlčan Miroslav Hölzel z ručního papíru," vysvětluje ještě.

Práce kronikářky vyžaduje soustavnou komunikaci s lidmi. Podklady získává od vedoucích odborů městského úřadu, od ředitelů škol, knihovny, muzea a kulturního domu, od městské policie, hasičů, Sdružení obcí Sedlčanska… „

V Sedlčanech je velké množství zájmových spolků – myslivců, rybářů, včelařů, zahrádkářů, sportovců, skautů, kynologů, divadelních ochotníků, veterán klubu, diabetiků s tím, že záznamy dělá zpětně, vždy po uplynutí kalendářního roku. Ne všechny firmy a spolky se v kronice objevují každoročně, ale hlídá si a připisuje o nich novinky.

Potvrzuje, že v kronice nesmí chybět informace o počasí. Při jeho extrémních hodnotách píše i o tom, jaký dopad na zemědělce či hospodaření v lesích má. Zmiňuje se i o dalších škodách, které povodně nebo naopak sucho na přírodu a život obyvatel města mají. „Informačních zdrojů mám dost. S internetem nejsem kamarád, ale když na něm potřebuji něco dohledat, tak mi vyjdou vstříc pracovnice místního regionálního informačního střediska," chválí Miluše Pávová. „Na práci kronikářky mě nejvíc baví, že stále chodím mezi lidi a chovají se ke mně velice mile," dodává.

Miluši Pávovou trochu zaskočila kontrola, kdy se pracovníci kraje přišli podívat, zda kronikářka dodržuje všechny dané regule. „Za 45 let jsem zažila něco takového poprvé. Prohlédli si tu devátou dopsanou, kterou máme připravenu pro archiv. Už jsem dostala informaci, že revize dopadla dobře," říká spokojeně. Její manžel historik Jiří Páv její slova doplňuje: „Podle mého názoru se nejednalo o věcnou, ale administrativní kontrolu. Když je kronika zaplněná, dáme ji do muzea a po určité době, kdy se zápisy okopírují, se odevzdává originál do Okresního archivu v Příbrami. A radnice o tom musí mít doklad."

Městská kronika se domů nikomu nepůjčuje. Studenti z knih ale mohou čerpat přímo ve studovně Městského muzea v Sedlčanech a využívají toho dost často. „Mám radost, že jsou pro ně moje zápisky dobrým zdrojem informací. Také si považuji, když za mnou přijde nějaký nový kolega nebo kolegyně kronikářka, kteří s touto činností ve své vesnici začínají a mohu jim poradit," říká Pávová.

Kronikářka chválí svého manžela. Má historii Sedlčanska „v malíčku" jako nikdo jiný široko daleko. Mít takovou „živou kroniku" v domácnosti je pro tuhle činnost rozhodně přínos. Ten jí vřelá slova oplácí: „Moje manželka je Sedlčaňačka, od mládí byla aktivní – jako skautka i členka Sokola Sedlčany, ihned po studiích ve městě až do roku 1990 učila na základní škole matematiku a fyziku. Dalších deset let se ještě ve Svatém Janu věnovala postiženým klientům." Oba potvrzují, že se k ní lidé s handicapem, kteří tam v té době žili, při každé příležitosti radostně hlásí. „Každému říkám, že učitelské povolání je nádherné," tvrdí Miluše Pávová.

K zájmům jubilantky patřila v minulosti turistika, ráda cestovala a celoživotní láskou jsou květiny – zvlášť piplá skalničky. „Máme velikou skalku a snažím se o ní pečovat od doby, kdy jsme si postavili domek," poznamenává. Životně důležitá pro ni prý byla obyčejná šípková růžička, kterou jí při prvním rande 31. května 1951 utrhl na Cihelném vrchu její budoucí muž Jiří. „Mám jí stále v peněžence," ukazuje vylisovaný první důkaz lásky, který ochraňuje 64 let. Marie Břeňová