Karel Hojden pocházel z březohorské hornické rodiny. Jeho otec přežil katastrofu na dole Marii v květnu 1892 jen díky tomu, že si s kamarádem na jeho žádost vyměnil směnu…

Dětí bývalo v hornických rodinách vždycky dost. Nejinak tomu bylo i u Hojdenů. Vrány k nim přilétaly pravidelně každý druhý rok. Ale teprve 11. října 1893 do malého domku v dnešní Mariánské ulici na Březových Horách zavítal čáp, aby konečně po dcerkách Marušce, Kristýnce a Aničce přinesl synka Káju. Ale vrány jakoby to nechtěly vzdát: k velkému překvapení opět po dvou letech jedna přilétla a přinesla malému Kájovi další sestřičku, Helenku.Karel Hojden. Kresba uhlem a křídou podle modelu

Jedinou zábavou malého Káji byly dětské hry na haldách, v zimě klouzačka a občasné hornické parády. Hračky téměř neznal. Když pak od r. 1900 začal navštěvovat obecnou školu na březohorském náměstí, jeho učitel ho nikdy neopravoval. Naopak: chodil jeho obrázky ukazovat ostatním třídám i učitelům. Po ukončení obecné školy začal Kája navštěvovat měšťanskou školu v Příbrami (dn. ISŠ). I tam sklízel svými obrázky uznání, obdiv a chválu. Rodiče mu za poslední peníze kupovali čtvrtky, tužky a vodové barvy. Při kreslení zapomínal na všechno ostatní. Kromě jediného: svého největšího snu, stát se malířem.
Před prázdninami 1909 šel dělat přijímací zkoušky na Umělecko-průmyslovou školu do Prahy. „Dopoledne jsme kreslili hlavu čtyři hodiny a odpoledne se musela udělat zpaměti krajina," vzpomíná. „Bylo nás přijato padesát provizorně na půl roku, já jsem tehdy byl přijat mezi těmito, a v polovici roku jich pětadvacet propustili. Obstál jsem, jenomže jsem neměl na školné."
V r. 1915 však do Hojdenova života, tak jako do milionu jiných, vstupuje válka. Z umělce se stává voják rakousko-uherské armády. Po válce pobyl nějaký čas doma, a když se situace stabilizovala, pokračoval ve studiu na akademii, kterou absolvoval v r. 1921. Nedlouho po tom si nazouvá toulavé boty a zamíří do Itálie poznat umělecké poklady Benátek, Florencie a Pisy. V roce 1923 odjíždí na rok do Paříže.

Po návratu pobýval nějaký čas na Ostravsku, pak se v něm ozval hlas domova. A tak se od prázdnin r. 1929 trvale usadil v Příbrami, kde se následujícího roku oženil. Krátce učí na gymnáziu v Městských (dn. Jiráskových) sadech a pak už se věnuje jen své tvorbě. Začíná třetí období jeho života. V r. 1930 začal realizovat svoji představu gra¬fického ztvárnění motivů z hornických písní. Na dvaceti kresbách tužkou se mu tak postupně (poslední dvě práce vznikly v letech 1965 a 1966) podařilo vzdát hold horníkově vyčerpávající práci v podzemí i rodinnému životu. V následujících letech vznikaly také např. dnes dobře známé litografie horníků ve slavnostním kroji (1932), pracovním oblečení (1933) nebo bubeníka báňské kapely (1933).
Hned druhý rok po válce, v r. 1947, vystavoval v budově tehdejší příbramské horní školy (dn. SPŠ a VOŠ Příbram). V padesátých letech 20. stol. vykročil do světa: jeho grafické listy byly součástí „Putovní výstavy české grafiky" ve Vídni, Švýcarsku a severoevropských státech (Švédsko, Finsko).

Když je na samém začátku 60. let 20. stol. už jisté, že některé historické příbramské ulice budou muset ustoupit nové výstavbě, vrhá se Hojden opět do práce. Vzniká cyklus deseti vánočních motivů „Lidové tradice Příbramska". Ožívají na nich postavy Mikuláše, anděla a čerta, tří králů, koledníků, lidí spěchajících na půlnoční mši ke sv. Jakubovi, stejně jako prodej kaprů a vánočních stromků na náměstí.

11. října 1973 se Hojden dožívá osmdesáti let. Místo očekávané výstavy u příležitosti tohoto výročí Oblastní muzeum Příbram pořádá v Zámečku výstavu Cyrila Boudy..

I v pokročilém věku Hojden tvořil. Léta pravidelně cvičený zrak stále sloužil, ruka však zvládala už jen malé grafické listy a drobné motivy.

Byl srdcem i duší grafik, ne malíř. Otcovu špičku a mlátek zaměnil za jehly a rydla. Vážil si světla, kterého je pod zemí tak málo. V jeho svitu, rozptýleném průsvitným pausovacím papírem, vznikalo jeho umění milionů ostrých čáreček na povrchu kovových či kamenných desek, které pak pod lisem předávaly svá tajemství ušlechtilému papíru.

Výčet všech jeho prací by přesáhl tisícovku. Z toho velkou většinu zasvětil otcovu havířskému povolání, místům svého dětství a svému kraji. Miloval tento hornický kraj, obětoval mu vše. I svou uměleckou kariéru: skromný život bez skandálů, pracovitost a tvůrčí schopnosti nejsou vždy cestou k odpovídajícímu úspěchu. Ne vždy se vyplácí být patriotem.

(Zpracováno podle autorovy knihy „Dvanáct osudů dvou staletí")

Josef Fryš