Narodil se roku 1940 v Příbrami, s rodiči však žil v Lochovicích. Tam vychodil základní školu, v Hořovicích jedenáctiletou střední školu (dnešní po něm nazvané gymnázium) a v Praze se na Vysoké škole pedagogické „připravoval" na učitelské povolání. „Místo přednášek a seminářů četl… současnou literaturu, zvláště americkou …, ale i sovětskou… a naši…, cvičil na klarinet, pokoušel se komponovat, psát básně, večer pak hrál a v noci či spíše k ránu po návratu na kolej s naivní samozřejmostí probudil své spolubydlící… a jal se diskutovat o poezii."

Hudební atmosféra Prahy nekontrolovatelně zaplnila jeho citlivou duši. Pro mnohé tehdy neznámé slovo „jazz", které se objevovalo vyškrábané na zdech, dveřích a vratech, v něm přerostlo v prales, který dusil vše ostatní a ve kterém zarostla i cesta zpátky. Kluby „Reduta", „Olympic" a „Pygmalion" mu zaplnily noci. Koncem roku 1960 se při jedné z návštěv studentského klubu „Olympik" seznamuje s Olgou.

Pojď! Ráno pro tebe ukradnu červánky
a přinesu ti je místo růží
Zhasnu každou lucernu za tebou
aby se nikdo nemohl zamilovat
do tvého stínu
Až budeš spát půjdu a po všech mořích
sesbírám slzy které ti uplavaly

Na podzim 1961 nastupuje na vojnu. V únoru 1962 se konala vojenská svatba. Za dva měsíce se novomanžel vojín Václav Hrabě oficiálně stává básníkem: v červencovém čísle armádního Zápisníku mu vychází první verše.
Nedlouho po ukončení základní vojenské služby zjišťuje, že jeho srdce, oslabované alkoholem a cigaretami, na všechny lásky nestačí. Nerad věší klarinet na hřebík. Ale jedna oběť je málo. Tvrdošíjná pouť k poezii neberoucí ohled na denní drobné starosti mu zlomí i manželství. Rozvádějí se v klidu, bez emocí. I když…

Počítám na prstech
metály života a šrámy z naší lásky
A ty spíš

Zcela se věnuje poetické vinárně „Viole". Jeho duševní i tělesné vypětí dosahuje vrcholu. V únoru 1965 stačí ještě ve „Viole" potkat amerického básníka a nejmladšího představitele poezie amerických beatniků Allena Ginsberga. Do konce necelého pětadvacetiletého života mu zbývá čtrnáct dní…

Večer 4. března se v jedné ze staroměstských hospod pochlubil příteli Petru, že mu bytový úřad Národního výboru sdělil, že konečně má pro něho náhradní byt. Nebude se muset tísnit v jednopokojovém bytě s rodinou své bývalé manželky … a přitápět si svítiplynem…

Posezení skončilo, oba šli na tramvaj. Petr vzpomíná: „ …jeli jsme spolu z Národní třídy … Karmelitskou na Malostranské náměstí, tam on vystupoval, pozdě večer, myslím kolem půlnoci, on šel do Nerudovky, a já jsem jel do Dejvic."
Cesta z Malostranského náměstí Nerudovou ulicí do Jánské netrvá déle než 15 minut. Hrabě však přišel domů za více než dvě hodiny. Navíc s 2,8 promile alkoholu v krvi.

„Přišel tehdy domů ve 2,30 ráno, zapálil si v kuchyni troubu a hořáky plynového sporáku, kterým si přitápěl, a usnul. V 5,30 mě probudil pláč mladšího syna, kterého jsem tehdy kojila. To nám zachránilo život, ale Vaškovi už bohužel ne," vzpomíná paní Olga.

A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev

(Zpracováno podle autorovy knihy Dvanáct osudů čtyř staletí)

Josef Fryš, Příbram