Tradiční Prokopská pouť opět vzdá hold hornictví. Chystají se i dobové scénky

Prokopská pouť byla v roce 2020 proti předchozím ročníkům kvůli koronaviru komornější.

Prokopská pouť byla v roce 2020 proti předchozím ročníkům kvůli koronaviru komornější. | Foto: Deník/Radek Ctibor

Galerie Dalších 79 fotografií v galerii   >

Oslavám hornické minulosti města patří první červencový víkend v Příbrami. Jejich vrcholem se v neděli stane tradiční Prokopská pouť, největší a nejslavnější hornická pouť v republice s kulturními vystoupeními, kostýmovanými průvody, dobovými scénkami, staročeskými trhy i pouťovými atrakcemi, která dospěla již do 33. ročníku.

Oslava patrona sv. Prokopa má ve městě podstatně delší tradici, sahající do minulosti podobně hluboko jako březohorské šachty do země – nicméně novodobá tradice pouti byla obnovena v roce 1990. Dnes je tato akce holdem hornictví (a také hutnictví) v měřítku nejen celorepublikovém, ale i mezinárodním. Účastní se i zástupci partnerských báňských měst, hornických spolků a těžařských organizací z dalších zemí.

Nedělní návštěvníky Stanislava Moravcová z příbramského hornického muzea obzvlášť upozorňuje na uniformovaný průvod, který v devět hodin vyrazí z náměstí T. G. Masaryka k Prokopskému kostelu, kde se uskuteční polní mše. Od 14 hodin pak zve do muzea (se symbolickým vstupným ve výši 1 Kč), kde na nádvoří Ševčinského dolu Divadlo Tomáše Bílka a šermířské sdružení Adorea přiblíží objevení pohádkových zásob stříbrné rudy v 18. století – včetně úlohy hormistra, huťmistra a horního správce Jana Antonína Alise, jenž se na Příbramsku stal průkopníkem hlubinné těžby. Ten bude hájit březohorské stříbro před lapky, prozradil Deníku ředitel muzea Josef Velfl s tím, že s divadelní nadsázkou a šermířskou atraktivitou scénky přiblíží, jak zde právě Alisovým přičiněním umocněným kutnohorskými zkušenostmi byly objeveny bohaté zásoby rudy stříbra, dováženého následně do královské mincovny…

Z lesního divadla Skalka v Podlesí u Příbrami.
OBRAZEM: Jedinečné lesní divadlo Skalka letos nabídne pestré kulturní vyžití

Co se v příbramském rudném revíru dolovalo vedle stříbra v dobách největší slávy zdejší těžby, kdy třeba o pozdějších uranových dolech ještě neměli tušení ani ti největší vizionáři? To může napovědět třeba dobová příručka pro výletníky – Řivnáčův Průvodce po království Českém z roku 1882. Dnešního čtenáře, poučeného historickým vývojem, zaujme obdiv autorů k rozmachu příbramského hornictví i přidružených provozů, vrcholící jednoznačným úsudkem: „Budoucnost Příbrami jest zabezpečena.“

Doly očima turisty 19. věku

Už v té době „cestovatelé objevující krásy vlasti“ měli možnost plně funkční doly navštívit – se souhlasem v Příbrami fungujícího c. k. horního ředitelství, kde bylo nutno „přihlásiti se o dovolení ku prohlédnutí dolů, s udáním počtu osob, které se chtí účastniti“. Dostalo se jim upozornění, že vyhradit si na prohlídku mají nejméně čtyři až pět hodin.

„Nejdůležitější doly jsou na Březové Hoře, u města položeného asi 20 minut (míněna pěší chůze) západně od Příbrami na protáhlém hřbetu horském; má asi 4000 obyvatelů, téměř samých havířů,“ radí Řivnáč, kam se vydat především. S poznámkou, že výtěžek dolů roste. „Surových rud se ročně dobývá asi 25 až 35 milionů kg, z nichž dostává se 6 milionů hutních rud tavitelných. Roku 1878 vyrobeno bylo 18 355 kg čistého stříbra a přes 3 miliony kg klejtu (jde o oxid olovnatý využívaný tehdy třeba ve sklářství či při výrobě smaltu) a olova,“ ohromoval průvodce dobové návštěvníky. S poznámkou, že doly jsou převážně majetkem státu, jen minimum podílů čili kukusů náleží obci a soukromníkům – a zaměstnáno je v nich 5,6 tisíce horníků.

Bradáček srdčitý.
V Brdech se objevila kriticky ohrožená orchidej, po více než devadesáti letech

Tehdejší popis revíru zaujme laiky i příznivce báňské historie: „V šachetním oddělení Vojtěcho-Marianském a Františko-Josefském nachází se 8, v Anensko-Prokopském 16 couků. Oboje oddělení toto tvoří 'hlavní důl', couky jejich leží větším dílem v drobu. V obou ostatních odděleních (Augustově šachtě, Drkolenské a Bohutínské báni, pak Lillově, Ferdinandově a Strachenově šachtě) nachází se 12 jiných couků – tak že v příbramském rudním revíru jest celkem 36 pojmenovaných couků, z nichž nejdůležitější jest hlavní důl sv.-Vojtěšský. Do vnitř dolů vede 17 hlavních šachet, 100–1000 m hlubokých. U Marianské šachty se nachází šatnice, a zde dostaneme po přihlášení a oblečení za průvodčího lezce."

Nechybí informace, že návštěvníci se do dolů dostanou fáracím strojem v šále čili kleci pro šest osob zavěšené na ocelových lanech, navíjených silou parních motorů o 80 koňských silách na bubny s šestimetrovým průměrem. S poučením, že toto je pohodlnější i pro horníky, kteří však mají k dispozici také žebříky, jež po každých čtyřech metrech odděluje vodorovná půda zvaná palanda. Návštěvníci mohli zavítat i do pucheren neboli přípraven (kde se rudy roztloukaly, prosívaly, pražily a s přísadami se tavily), stejně jako nahlédnout do technického zázemí dolů. Jeho souhrn připomíná 42 parních strojů dohromady o 1434 koňských silách, 47 kotlů s přepočteným výkonem 1573 koňských sil, 21 parních napájecích pump a 26 vodních motorů. Nechybí ani pozvánka k cestě za prohlédnutím asi tři hodiny vzdálených bohutínských rybníků, odkud byla přiváděna voda. I tam našli výletníci zázemí hodné doporučení: „hospodu prostou, ale čistotnou“.

Autobusová zastávka Stalingrad v ulici Hornických učňů v Příbrami.
Je nutné se zbavit zastávky Stalingrad v Příbrami? Radnice se kloní ke změně

I Řivnáčův průvodce připomíná zásluhy Jana Alise, jemuž se podařilo překonat překážky související s tím, že dalšímu postupu do hloubky bránila voda, takže tehdejší doly, navazující na středověkou tradici dolování a zaměstnávající jen 50–70 horníků, přinášely nevalný výnos. Právě on začal 11. října hloubit pozdější svatovojtěšskou hlavní šachtu. A následovaly další projekty.

„Roku 1859 dokončena byla 22 km dlouhá, k odvádění vody v dolech se nahromaďující ustanovená stoka čili štola, která počínajíc se u vesnice Dušník končí se u Štěpánovy šachty v Bohutíně. Kdežto již dříve založeny byly velikolepé přípravny, práce hornické podporovány jsou pilami na prkna, továrnou na drátěná lana, dílnou mechanickou (dnes bychom hovořili o strojírně), kovárnami atd., i také četné nové doly byly zaraženy, konečně roku 1875 dosažena hloubka 1000 m – tož budoucnost Příbrami jest zabezpečena,“ nabízí úsudek hodnocení dobovýma očima a zkušenostmi z roku 1882.

Jak vypadal stoupací stroj?

Pohled do 19. století nabídne návštěvníkům i Hornické muzeum Příbram. Jeho ředitel Velfl upozorňuje na čerstvě zpřístupněnou inovovanou expozici o historii příbramského hornictví v 19. století v cáchovně Ševčinského dolu. Speciálně doporučuje návštěvnické pozornosti funkční model stoupacího stroje.

Vybrali jsme pro vás

Zprávy odjinud