Kdo se po cestě s autorkou prostřednictvím jejího díla ve výstavní síni Městského muzea v Sedlčanech vydá, nemůže zabloudit. Stačí zvolit od vchodu trasu ve směru hodinových ručiček. Návštěvník, který místnost poctivě obejde, urazí s místní umělkyní po etapách půl století – v časovém sledu, jak jednotlivé kresby a malby vznikaly.

Retrospektivní výstava mapuje tvorbu a poodhaluje tím i osobní život autorky. Naznačuje, o čem přemýšlela a kde hledala novou inspiraci. Spolu s jejím zráním se přetvářela i krajina Sedlčanska, její tři dcery dospívaly, obohatily její život o pět vnuků a jednu vnučku… S láskou portrétovala také manžela, s nímž brzy oslaví 45. výročí svatby. Návštěvník objeví v abstraktních dílech její obdiv k moři, k novým cestám, a může s výtvarnicí přemýšlet o tajemství vesmíru nebo s ní sdílet myšlenky o pomíjivosti času. Seznamuje ho také s jednotlivými technikami, které používá – od akvarelu a pastelu až po olejomalbu. Miroslava Nováková, jak zaznělo od její bývalé žačky Lenky Lichtenbergové, také dobře ovládá grafiku.

„Krajina je inspirace na celý život. Malovala jsem vždy venku, doma jsem práce dotvářela. Kamkoliv jsem jela na dovolenou nebo šla na procházku, tak jsem vzala tužku a blok nebo i barvy s sebou,“ usmívala se Nováková. „Na cesty jsem si brala stoličku. Tam, kde se manžel zastavil, protože ho něco zaujalo, usedla jsem na ni a hned malovala,“ podotkla.

I když se Miroslava Nováková věnuje výtvarné činnosti 50 let, jde v muzeu o její první samostatnou prezentaci na veřejnosti.  „Společnou výstavu s názvem Nevšednost jsem uspořádala se svými žáky z gymnázia v Kulturním domě Josefa Suka v Sedlčanech v roce 2008,“ poznamenala a připomněla tím i svoji celoživotní profesi učitelky. „Nejprve jsem učila na Základních školách v Klučenicích, Jesenici a v Sedlčanech. Od roku 1983 jsem vedla výtvarný obor v Základní umělecké škole v Sedlčanech. Učila jsem dlouhá léta na gymnáziu,“ uvedla Nováková.

Podle jejího vyjádření jí hodně do života dala studia na Pedagogické fakultě v Plzni, ale i doplňující studia v Praze. Jako ke svému vzoru ale vzhlížela také k místnímu krajináři Janu Burdovi. Velmi zručná a umělecky talentovaná byla i její babička, které prý ráda jako malá „koukala pod ruku“.

„S obrazy, které namaluji, určitě neobchoduji. Malováním relaxuju a je to moje největší záliba. Když se ale někomu zalíbí některý z obrázků natolik, že bez něj nemůže být, tak se může dohodnout s mojí dcerou,“ připustila.

Marie Břeňová