K mladým literátům patří také Martin Strnad, Tomáš Heřman a Zuzana Frantová. Knihu představili a přečetli z ní několik povídek dětem, které trávily celostátní akci Noc s Andersenem v sedlčanské knihovně. Trojici autorů jsme požádali o rozhovor.

Kdo přišel s nápadem vydat společnou knihu?

Zuzana: Dost známá spisovatelka a naše lektorka tvůrčího psaní Ivona Březinová.

V jakém prostředí jste sami čerpali. Kde se nejraději sami bojíte?

Tomáš: Nejpovedenější mi přišla povídka, kterou jsem založil na vlastním strachu v dětství. Když jsem byl sám doma, měl jsem největší strach ze zvuků kolem sebe. Klepal jsem se hrůzou, že tam je ještě někdo jiný. A to jsem v povídce plně využil. Snažili jsme se, aby místa a témata byla co nejrozmanitější. Dívali jsme se i do konkurenční hororové literatury.

Martin: Využíváme hlavně strachu z neznáma. Jeden z nás je spíš expert na dětskou literaturu, tak se snažil psát vtipně, další autor v textu uplatňuje ironický nádech. Každý z nás prostě pracoval literárně jinak. Všechny moje povídky se například odehrávají v civilním prostředí jednoho městského domu. Nepotřebuji operovat hřbitovem, márnicí nebo jinými speciálními kulisami. Já se spíš bojím toho, co by se mohlo stát.

Byla pro vás cesta od rukopisů knihy až ke čtenáři trnitá?

Zuzana: Na textech jsme pracovali poctivě asi půl roku. Pro nás to byla hlavně důležitá zkušenost a bylo pro nás bylo ohromné, že nebudeme psát jen do šuplíku. Spisovatelka Březinová nám domluvila to stěžejní – spolupráci s nakladatelstvím Albatros, které se našeho projektu ujalo. Vyzkoušeli jsme si závěrečné korektury, jednání s hlavním redaktorem a vybírali jsme ilustrace. Snažili jsme se učit kompromisům – zjistit, kde je hranice toho, co si můžeme k nakladateli dovolit a co naopak od nás může požadovat.

Je horor váš oblíbený žánr?

Zuzana: Pro mne vůbec ne. Psát horory, které jsou navíc určeny už čtenářům od dvanácti let, na to jsem vůbec nepomyslela. Víc mne baví tvorba pro dospělé. U ročníkové bakalářské práce, která by mi měla vyjít ve školní edici Prvotiny, jsem například vycházela ze svých zkušeností z loňského léta,
které jsem strávila na Krétě. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak se asi spisovatel nechá inspirovat vlastním životem a jak fabuluje.

Tomáš: Já mám zalíbení v humoristické literatuře, ale i v hororu a zaznamenal jsem si už náměty na další povídky.

Martin: Horor je žánr populární. Horor, scifi a fantazie patří k sobě. Snažím se pracovat s technickými prostředky samotné literatury a se čtenářem, kterého chci dovést k pointě, aby ji rozluštil a aby vyplynula z textu.

Jaký vztah máte k Sedlčanům?

Martin: Byli jsme tady na fotbalovém zápase, který hráli čtenáři a autoři a pořádala ho knihovna. V té době byla kniha ještě v plenkách. Když jsme k ní začali vyrábět propagační materiály, tak jsme k tomu zvolili sedlčanský ateliér.

Je kniha v běžné distribuci?

Ano, a vozíme ji navíc na autorské čtení do knihoven na akce s sebou.

Co se vám líbí nebo nelíbí na sedlčanské knihovně?

Tomáš: Líbí se mi interiér.

Zuzana: Snaha ředitelky Tauberové dělat pro děti zajímavé akce, které přímo nesouvisí s půjčováním knih. Líbí se mi zapojování do projektů i starších lidí. Důležité je dovést děti ke knize a myslím, že se jí to daří a že pro to dělá hodně.

Martin: Líbí se mi čtenářská liga, což je celoroční soutěž, která podporuje čtenářskou horlivost.

Kde vy nejraději čtete?

Tomáš: Doma. Většinou při čtení ležím. Postel je pro mne tím nejpříjemnějším místem na četbu.

Zuzana: Já mám svoje oblíbené modré křeslo.

Martin: Já nejčastěji čtu v městské hromadné dopravě, a někdy přitom stojím i na jedné noze.

Myslíte si, že kniha se ze života současné generace tak trochu vytrácí?

Zuzana: Kniha pro děti není to, po čem by chtěly samy od sebe sáhnout. Je to způsobeno i výukou ve školách, protože k povinné četbě jsou leckde „vedeny“ tak, že je naopak od četby odhání. Budu ráda, když je naše kniha zaujme a přivede je k další četbě.