O Jaroslavu Svěceném, jednom z nejlepších českých houslistů, je toho známo poměrně hodně. Například, že pochází z Hradce Králové, studoval konzervatoř a pak Akademii múzických umění. Že má rád housle - jako takové. Je velkým propagátorem houslařství, jeho výklad o historii a vzniku jednotlivých kousků, co má ve své sbírce - je vždy zanícené a poutavé vyprávění-poučení. Až si člověk řekne, že vlastně housle jsou nejdůležitější věcí na světě. Na svém kontě má 40 CD s díly českých a světových autorů. Nahrává pro Sony Classical - tady má prvenství mezi našimi houslisty…

Absolvoval a v přítomném čase absolvuje i nyní - početná koncertní turné a festivalová vystoupení. Se svými houslemi, mistrovsky ovládanými, brázdí po světě: USA, Kanada, celá Evropa, Brazílie, Kuba, Turecko, Izrael, Egypt, Libanon, Jordánsko, Spojené arabské emiráty, Saudská Arábie, Indie, atd. Samozřejmě nezapomíná na české publikum, jeho jméno můžeme vídat na plakátech význačných hudebních festivalů a koncertních událostí v těch našich městech, kde to prostě hudbou žije… Nyní, 19. září vystoupí na koncertě, konaném v rámci volného cyklu Příbramské hudební večery - v Příbrami.

Jako dítě jste určitě byl vzorný žáček . Bez poznámek, bez důtek a s ukázkovým vysvědčením. Vaše příjmení je k tomu předurčeno… Že mám pravdu?
Rád bych předeslal, že se jmenuji Svěcený nikoli Svatý, což je velký rozdíl. Mé vysvědčení do páté třídy sice zdobily samé jedničky, ale poté už se objevovaly v pravidelných rytmech i dvojky. To už jsem hodně proháněl housle a na všechno čas nezbýval. Důtku jsem nikdy nedostal, ale poznámku možná ano, už si to přesně nepamatuji. Víte, já jsem musel po škole do hudebky na housle, potom jsem třeba někde hrál a pozdě večer psal domácí úkoly. Na vylomeniny opravdu moc času nezbývalo.

Vaše dcera Julie jde ve vašich šlépějích. Má jasno. Kdy přišlo to „vaše jasno“ - houslista? Nezatoužil jste třeba po jiném zaměstnání? A co rodiče říkali vašemu rozhodnutí?
Jakési jasno se začalo klubat někdy mezi 12. a 13. rokem mého života. Nebylo to ale nijak jednoduché, žil jsem v mém rodném městě Hradci Králové a mamka si spíše představovala, že půjdu na tamní gymnázium, kde v té době učila. Já jsem chtěl jít na konzervatoř do Prahy, ale tenkrát existovala takzvaná směrná čísla pro přijetí určitého počtu studentů z každého kraje. Makal jsem, až se ze mě kouřilo a naštěstí to vyšlo. Odešel jsem z rodinného domu mých rodičů a prarodičů, kde jsem byl hýčkán jako jedináček, do Prahy, do Domova mládeže, kde nás na pokoji bylo šest a z toho čtyři studovali jakousi školu spojenou s technologií masa. Při příchodu do internátu jsem dostal nováčkovské pupendo a nutno dodat, že mě pobyt v této společnosti poměrně rychle zocelil. Mé začátky v Praze fakt lehké nebyly, ale byla to moje volba a z mého dnešního pohledu i užitečná lekce do života.

Na každém koncertě z vás jde radost. Nejen, když hrajete, ale i když mluvíte. Vy rád mluvíte s publikem, že?
Komunikace s publikem mi pomáhá vytvořit právě tu pozitivní a pestrou atmosféru celého koncertu. Lidé mají dnes spoustu starostí, a tak se snažím hudbou i slovem, aby se nejenom něco dozvěděli, ale také trochu zrelaxovali a odcházeli osvěžení novými zážitky. Nejsem prostě typ, který se tváří, že právě před chvílí pozřel veškerou moudrost vážné hudby a strojenou katafalkovou intonací s převahou cizích slov ji tlumočí publiku. Hudbu, kterou hraji, psali geniální živé bytosti z masa a kostí a já si moc přeji, aby ji poslouchaly všechny generace a ne pouze malá skupinka ,,vyvolených“.

Virtuoz vašeho formátu musí cvičit a cvičit a cvičit. Když máte přeci jen volno - ve vašem případě asi málokdy, posloucháte jistě i jinou hudbu, než takzvaně vážnou… Řekněte mi, co u vás vede.
Já jinou hudbu než vážnou nejenom poslouchám, ale rád si ji občas zahraji. Teď například připravujeme turné multižánrového projektu Vivaldianno, kde se mnou na pódiu muzicíruje kytarový mág Radim Hladík, bývalý člen skupiny Lucie Michal Dvořák, hráč na australský nástroj didgeridoo Ondřej Smeykal a řada dalších skvělých interpretů. Za CD Vivaldianno dostaneme platinovou desku a řada lidí mi píše, že díky tomuto projektu našla cestu ke klasice. Dlouhodobě spolupracuji s alternativní hudební formací Jablkoň nebo třeba s báječným pianistou Pavlem Větrovcem, který učí na konzervatoři a zároveň je šéfem kapely Karla Gotta. Každá spolupráce tohoto typu mě nesmírně obohacuje a dodává spoustu nápadů do mého ,,hlavního stanu“ - klasické hudby. Rád poslouchám Bobby McFerrina, Stinga, Eltona Johna nebo Barbru Streisand či Sarah Brightman…

Vím, že máte psa. Nemáte někdy pocit, že zvířata umějí dát člověku někdy více radosti, než někteří „hodní“ lidé kolem?
Mám už přes 14 let dlouhosrstého jezevčíka Betynku. Je to naprosto úžasná fenka, kterou jsem neodnaučil jedinému - obrovskému vytí při poslechu jakéhokoliv tónu, který vyluzují housle. Ona je respektovaný rodinný mazel a opravdová, lehce tvrdohlavá kámoška. Musím také říci, že ,,hodné“ lidi rozeznává neomylně.

Když řeknu slovo „lidskost“ - co si představíte?
Ty nejpozitivnější lidské vlastnosti, o kterých se bohužel v médiích moc nedovíte. Jakýkoliv průšvih má před pozitivním chováním jedince ,,sdělovací prioritu“, což na jedné straně přináší možná větší ekonomický zisk, ale zároveň příklon k frustrační povrchnosti celé populace.

Iva Klusalová