V sobotu 14. října odpoledne se s ním mohli potkat jeho příznivci v příbramské knihovně a nechat si podepsat knihu, nebo třeba jakékoliv místo na svém těle. Večer tuto celebritu očekávalo v kinosále Kultuního domu Josefa Suka v Sedlčanech kolem dvou set lidí nejrůznějšího věku.
Věra Hollá a Alan Novotný, profesionální herci ze souboru Lukáše Hejlíka, v části programu přiblížili formou Listování čili scénického čtení Fulghumovu knihu „Co jsem to proboha udělal“. Byli skvělí.
Spisovatel, jehož knihy vyšly ve třech desítkách jazyků, ve více než stovce zemí, rozhodně také nezklamal. Byl vtipný, usměvavý, elegantní a laskavý jako vždy. Vyprávěl posluchačům několik historek, které letos prožil v Česku, podepsal ochotně stovky knih, se zájemci se nechal na památku vyfotografovat.
Robert Fulghum poskytl čtenářům Příbramského deníku interview a jako malou pozornost si odnášel kytici z klobás a pálivých papriček.
Je o vás známé, že máte velmi rád Česko. Nepátral jste, podobně jako hrdina vaší nové knihy Opravář osudu, zda tady nemáte kořeny?
To je asi tak. Jednou se dostal Jára Cimrman do Ameriky, zamiloval se do mojí praprababičky, strávili spolu jednu noc. Takže jsem potomkem Járy Cimrmana a jsem v podstatě Čech. A pokud je Cimrman skutečný, je pravdivý i můj příběh.
Je něco, co byste vy na svém osudu opravil?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel, ale je to zajímavá otázka. Svůj osud považuji za zdařilý. Měl jsem vždy život, jaký jsem chtěl.
Máte představu, kolik přibližně při turné po republice podepíšete knih?
Při letošním turné jsem dosud poskytl na sedm tisíc autogramů. Sedlčany jsou v letošním roce mým šedesátým městem. Turné je ve druhé polovině, takže se čtenářům podepíšu asi tak desetitisíckrát.
Letos jste oslavil osmdesáté narozeniny. Kde stále berete tolik energie?
Ale já jsem přece stále mladý.
Vloni jste prohlásil, že pokud bude Donald Trump zvolen americkým prezidentem, tak se přestěhujete do Čech. Máte tu už vyhlídnutou stavební parcelu?
Ne, ale čas od času o tom přemýšlím.
Vloni jste se podivoval českým knedlíkům, které jste neznal. Dopřál jste si je i letos nebo dáváte přednost jiné české specialitě?
Ano, s gulášem nebo svíčkovou. Ale víte, já jím úplně všechno.
Sedlčanská knihovna letos slaví 135. výročí svého vzniku. Co byste jí popřál?
Aby oslavila za sto let další výročí, protože bych si přál, aby knihy žily dál.
Chodil jste také do knihovny nebo jste si knížky především kupoval?
Když jsem byl malý a ostatní děti si hrály, já jsem šel raději do knihovny. Byl jsem pilný čtenář.
Jaké plány máte po skončení letošního turné?
Budu pracovat na další knize, se kterou bych se mohl zase vrátit do České republiky.
Vloni jste si fotil při návštěvě Váchova špejcharu v Drážkově svoje čtenáře. Máte snímky někde na očích?
Ano, je to můj zvyk. Fotografie svých českých fanoušků mám pověšené doma na zdech. Když píšu, cítím se, jako kdybych byl znovu v České republice.
V Brně jste dostal při jednom z minulých turné od policistů za parkování botičku. Jak na to vzpomínáte a neispirovala vás příhoda k napsání povídky?
Já jsem seděl v tom automobilu jako spolujezdec a je pravda, že řidič zaparkoval před divadlem na špatném místě. Když k nám přišel policista, tak jsem dal ruce nad hlavu a nechal jsem se vyfotit, i když jsem nic neudělal. Pokutu nám neodpustil. Povídku jsem nenapsal, počkám si, až budou mít strážci zákona nějaký větší důvod k mému zadržení – například až vyloupím banku. V Sedlčanech bych chtěl po Listování říci posluchačům pět nových historek, které jsem tady letos zažil. Neslyšeli je dosud ode mne ani herci Věra Hollá a Alan Novotný. Dnes zazní poprvé. Jeden můj příběh je právě o děvčátku, které mi řeklo, že mě zná z novin a přijalo hru, že je to asi proto, že jsem bankovní lupič. Byla hráč a hráče mám rád.
Neplánujete návštěvu Česka ne jako spisovatel, ale jako turista, abyste lépe poznal města, památky a přírodu v jejich okolí?
Někdy to tak možná udělám. Na konci letošního turné ale budu mít za sebou návštěvu devadesáti měst a myslím si, že jsem viděl víc než kdejaký Čech. I když to bylo v rychlosti, vím o republice opravdu dost. Líbí se mi příroda, pole, farmy…
ROBERT FULGHUM Robert Fulghum začal psát až ve svých padesáti letech. Hned napoprvé si získal čtenáře svojí knihou Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Na kontě má od té doby řádku bestsellerů. Je v nich moudrost, laskavý humor, smysl pro nadsázku. O jejich oblíbenosti svědčí to, že vyšly ve třech desítkách jazyků ve více než stovce zemí.
Fulghum vystřídal v životě mnoho různých povolání - roznášel noviny, pracoval na ranči jako kovboj, byl zpěvákem country, 22 let byl pastorem několika unitářských kostelů, zároveň učil kreslení a filozofii na střední škole. Přestože má několik vysokoškolských diplomů, říká, že to nejdůležitější ho naučil život. K jeho zálibám patří malování a hudba. Hraje na kytaru a mandolínu. Byl zakládajícím členem spisovatelské kapely Rock-Bottom Remainders.
Marie Břeňová