Kdy začala vaše spolupráce s Dvořákovým památníkem?


Na konci devadesátých let, snad v roce 1998, kdy nás oslovila ředitelka památníku Vladimíra Šplíchalová. Ta tehdy hledala někoho, kdo by se tématu dlouhodoběji a se zájmem věnoval. Nějak se stalo, že jsme jí padli do oka. Šťastná náhoda, hlavně pro nás, samozřejmě. Od té doby s různou intenzitou jezdíme na Vysokou stále. S postupem času častěji, tak jak rostla naše znalost tématu. Trochu zahanbeně musím přiznat, že když jsme prvně přijeli na Vysokou, byla naše znalost Dvořáka v podstatě jen školní, doplněná snad Mahlerem nebo Škvoreckým. Náš dík tak patří paní ředitelce i ostatním zaměstnancům památníku za všemožné informace.

Jaká místa Dvořákova pobytu či inspirací vaše fotografie zachycují?

V průběhu práce na tématu se začaly objevovat souvislosti. Jednak jsme měli neocenitelný zdroj informací v paní ředitelce, která je velikým znalcem Dvořáka, jednak jsme se začali rozpomínat, kde všude jsme se při své práci fotografů se jménem skladatele setkali. Vznikala nám tak řada okruhů. Nelahozeves (skladatelovo rodiště), Zlonice (místo jeho zrání a dospívání), Sychrov (pobyty), Lužany u Přeštic (Dvořák tam býval hostem mecenáše Hlávky), vila Rusalka (samostatný, veřejnosti nepřístupný objekt ve Vysoké) a řada míst v Praze.

Podle jakých kritérií jste fotografie na výstavu vybírali?

Jsme v prvé řadě výtvarní fotografové, absolventi FAMU, a za svůj úkol považujeme najít výtvarné (nebo alespoň kultivované) řešení každého tématu. Chci tím říct, že nejdůležitější kritérium výběru je výtvarná kvalita fotografie.
Předem jsme si stanovili dvě věci, jednak chceme přísně respektovat zadání a pak vyjádřit téma reálnou „klasickou“ fotografií krajin, architektury, interiérů, zátiší. Vzniká tak ale nebezpečí určité popisnosti. Nevím, snad se nám podařilo tohle nebezpečí překonat. Jako ctitelé Sudka jsme vzpomínali na jeho krásnou knihu o Janáčkových Hukvaldech.

Jaká je tedy koncepce výstavy?

Pokud jde o koncepci, měli jsme na vybranou dvě pojetí. Zvolili jsme nakonec pojetí, řekněme, místopisné, které řadí fotografie podle míst Dvořákových pobytů. Ale lákalo nás také hledisko „věcné“ či „srovnávací“, které by umožnilo sestavovat soubory tematicky: Dvořákovy pracovny, varhany, kostely, jeho bydliště, ale třeba i aleje nebo vlaky. To vypadá zdánlivě nesmyslně, ale nabízelo to řadu, myslím, zajímavých srovnání.

Jakých konkrétně?

Například při fotografování v zahradě vily Rusalka mě upozornila paní ředitelka na pahorek neproniknutelně obrostlý keři, zakrývajícími jakousi primitivní besídku. Prý skladatelovo nejoblíbenější místo k práci. Na první pohled se to nezdálo fotograficky zajímavé. Zajímavost toho místa jsme pochopili až v Lužanech, kde v odlehlé části spodní zámecké zahrady dodnes uchovávají podivný nevzhledný objekt. Malý dřevěný „domeček“, zděným podstavcem vyzdvižený do romantické polohy nad splavem. Dvořákova pracovna.

Máte ještě nějaký jiný příklad?

Třeba romantické lesní jezírko za zámkem ve Vysoké je proslulé jako místo skladatelovy inspirace k Rusalce. V lese zámku Lázeň u Chudenic jsme našli podobné jezírko, také se jmenuje Rusalčino, ale pro inspiraci tam chodil spisovatel Kvapil, autor libreta. A tak dále. Lákalo nás srovnávání. Bez dlouhého vysvětlování by to ale nebylo srozumitelné. Název Po stopách Antonína Dvořáka vymyslila paní ředitelka, která nám ve své velkorysosti dala volnou ruku. Vybírali jsme z několika set záběrů.

Jak se vám vůbec prostory památníku líbí?

Prostory zámku se nám samozřejmě líbí, fotografovali jsme jejich proměny za poslední desetiletí. Zase na tomto místě musíme složit poklonu paní ředitelce, která ten zámek změnila z rozpadajícího se objektu v důstojný Dvořákův památník, v kulturní centrum, v poutní místo cizokrajných autobusů.

Jaký máte vztah k hudbě Antonína Dvořáka?

Dvořákovu hudbu máme dnes samozřejmě rádi, opravdu „na chuť“ jsme jí ale přišli až prací na tomto tématu. Jsme za to vděčni. Naším cílem bylo udělat jednotlivé fotografie i celou výstavu tak, aby si divák bez ohledu na jeho vztah k fotografiím řekl: “Půjdu se tam podívat“.

Karel Souček