Už jste v Rožmitále někdy vystavovala?

Ano, v březnu 2008, tehdy se ale jednalo o mé obrazy. Bylo to v Galerii Pod zámkem a výstava se jmenovala Útěky zahradní brankou. Moc mě tenkrát potěšilo, že ač jsem v Rožmitále nikoho neznala, na vernisáž přišlo plno lidí. Pořadatelky napekly domácí pochoutky, výborné zelné placky, a panovala příjemná atmosféra. Rožmitál, v němž jsem před tím nikdy nebyla, jsem si na první pohled oblíbila.

Navštívila jste ještě od té doby město?

Dvakrát. Vždycky jenom na otočku, ale pokaždé jsem si říkala, že se tam musím někdy rozjet a něco nafotit. Ten kraj i město na mě působí malebně. Tuto výstavu mi domluvil můj muž, když hrál se svojí kapelou Ponožky pana Semtamťuka na městských slavnostech.

Začala jste dříve malovat nebo fotografovat?

Fotit. Na základce jsem vyfotila svůj první film s portréty spolužáků na tablo. Fotky nebyly nic moc. Dělala jsem je Směnou, sovětským bakelitovým výrobkem na Fomu a vlastně vůbec nevěděla, jak se to dělá. Druhý film jsem nafotila na táboře na Zbirožském potoce a od té doby jsem už foťák tahala všude s sebou. Na gympl, na chmel, brambory, na chatu, vodu i čundry. Pak jsem potkala svého nastávajícího muže a to byl panečku objekt na focení! Držel, dělal, že o tom neví, a pak se na fotkách rád prohlížel. Co víc si přát.

Co vás k fotografování přivedlo?

Znala jsem z dětství berounského fotografa a malíře Karla Součka a jeho fotky se mi líbily, možná mi dal i pár rad, jak na to. Jak se vyvolává film a fotky. Hlavně to ale byla vůně fotek nalepených růžky v albu. Ta alba, co měli doma naši, jsem si hrozně ráda prohlížela a čuchala si k nim. Z některých tu vůni vývojky cítím dodnes, stačí zavřít oči. Hodně se mi třeba líbily staré fotky po babičce, ty mě fascinovaly. Ostrostí, hnědou barvou a dokonalým výrazem modelů. Tenkrát byli lidé pyšní, když je někdo vyfotografoval.

Známější jste jako malířka. Berete fotografování jen jako doplněk malování?

Já se vždycky víc považovala za fotografku než za malířku, i když okolí má opačný názor. Je pravda, že coby malířka jsem namalovala přes 360 obrazů a uspořádala zhruba třicet samostatných výstav, kdežto samostatnou výstavu fotografií zatím pouze jednu. Ale to není měřítko. Maluji i fotím denodenně, takže oběma disciplínám přikládám stejnou váhu. A to, že lidé vidí víc mých obrazů, je dáno i tím, že vyvolávání je poměrně drahá záležitost a času na rozmnožování fotek mám málo.

Podle čeho jste vybírala fotografie na rožmitálskou výstavu?

Vybírání bylo jednoduché. Rozhodla jsem se vytáhnout z archívu výstavu Děti, komedianti a blázni, kterou jsem představila před pěti lety v galerii Čerťák ve Tmani. Jedná se o fotky, jež mají navodit atmosféru dětství. Doufám, že až si je návštěvníci prohlédnou, budou si chtít nazout gumovky, nechat do nich natéct vodu a čvachtat se v nich do té doby, než se voda zahřeje a budou mít scvrklé prsty u nohou. Jako když byly malé děti.

Karel Souček