Přátelskou atmosféru, která na vernisáži v podvečer panovala, umocnil ještě zpěv balkánských písní její bosenské kamarádky Aidy Mujačič. „Aida je živelný tvor. Seznámila mě s ní kolegyně ze základní umělecké školy," poznamenala Pinkasová. Prý jí byla hned blízká. „Možná i proto, že v sobě obě máme jižní krev. Já pocházím ze smíšeného manželství, moje matka je Češka, otec Palestinec," podotkla.

Dianinou nejoblíbenější tvorbou je tkaní - její vyjadřování se strukturami mohou návštěvníci obdivovat do neděle 12. června v kresbách, které přecházejí do tkaných goblénů nebo malých kompozic. Naleznou tu také ručně tkané kabelky, oděvní doplňky, tapisérie a zaujme je jistě objekt z lesklých destiček, který při svém pobytu v cizině vytvářela přibližně rok. Také takzvané průhledy jsou její vzpomínkou na pobyt v zahraničí.

DIANA Pinkasová (vpravo) sdělila, že výstavu uspořádala ke svému životnímu výročí a zamluvila si ji v muzeu již před dvěma roky.

Vystudovala jsem uměleckou školu se zaměřením na textilní výtvarnictví ve Philadelphie. Tam jsem žila pět let, další rok jsem studovala ve Španělsku obdobu naší umělecko-průmyslové školy," poznamenala Pinkasová. Představovala si, že načerpané zkušenosti uplatní jako textilní návrhářka. „Do České republiky jsem se vrátila z Ameriky v roce 1994, kdy u nás končily snad veškeré továrny na tkané a tištěné látky, ve kterých jsme bývali světovou velmocí," sdělila. „Ještě jsem stačila pracovat pro některé firmy v Praze, kde jsem vyráběla ručně tkané látky. Na Sedlčansko jsem se vdala, odstěhovala jsem se do Kňovic rovnou z Philadelphie. Miluji tuto krajinu a jsem tady spokojená, " poznamenala. Představy o profesi designerky se jí nesplnily a tak hledala jiné uplatnění. Našla je jako učitelka, věnuje se v Sedlčanech při výtvarných a dalších tvořivých aktivitách dětem. „Tato činnost mě velmi naplňuje. Ve volném čase se pak věnuji práci, kterou tady na výstavě představuji," dodala. Na výstavě upozornila například na gobelín s přírodními motivy o délce 2,30 a šířce 1,30 metrů. „Mám doma velký tkalcovský stav. Tkaní je pro mě dobrodružství," usmála se. Potvrdila, že v rodinném domku v Kňovicích je také vidět její rukopis na tapisériích a rozmístěných uměleckých objektech. „Žijeme tam s mými třemi dětmi a manželem Romanem textilem a zahradou, protože můj muž je zahradní architekt," dodala. „Práci začínám od bílého materiálu, všechno je ručně tkané i barvené. Textilní řemeslo je velmi časově náročné, já u něj relaxuji, přemýšlím, tříbím si myšlenky," sdělila.

Dianu představila její další kamarádka Iva Fišerová. Připomněla vzletně, že vnitřní svět výtvarníka bývá často křehký a člověk musí nejprve uzrát, aby se prostřednictvím svojí tvorby dokázal ostatním odhalit. Zdůraznila, že střídmost v liniích, tvarech i barvách je Dianiným vnitřním bohaststvím, které se díky výstavě stává bohatstvím společným. Kvitovala, že si nyní Diana podporovaná svojí rodinou vytvořila prostor pro svoji tvorbu. „Už teď máš plány, máš představy, kam se chceš dál ubírat a už teď víš, že nám tvorbu představíš na své další výstavě – budou to závěsy do oken z hedvábí, vlasce a z drátů," obrátila se k ní také těmito větami. Zmínila se o tom, že žáci s Dianou v současné době zažívají výrobu artefaktů do vznikajícího lesoparku na Cihelném vrchu. Diana závěrem sama potvrdila, že při práci se svými svěřenci se v nich snaží probudit cit k tvrobě. Sama se přesvědčila, jak v příjemných i těžkých životních situacích člověku pomáhá. Marie Břeňová