Čtyřiašedesátiletý pan Vladimír poprvé vstoupil na příbramskou dialýzu v roce 1996. Bylo to právě v roce, kdy zde za plného provozu probíhala rozsáhlejší přestavba a navyšovala se kapacita lůžek. Tehdy dialyzační středisko s celkem dvanácti lůžky provozoval Závodní ústav národního zdraví uranového průmyslu.

„Bylo to všechno ráz na ráz. Ledviny mi selhaly náhle bez předchozího varování, a tak jsem se zcela nečekaně ocitl na dialýze. Samozřejmě to byla pro mě obrovská změna začít chodit třikrát týdně na dialýzu. Ale pokud člověk tu skutečnost přijme, neuvažuje nad tím, jak by mohl žít, kdyby se to bývalo nestalo,“ vzpomíná pan Vladimír na období před pětadvaceti lety, kdy došlo v jeho životě k zásadnímu zlomu.

Dialyzační luxus

O deset let později přešlo příbramské dialyzační středisko pod společnost Fresenius Medical Care a dialýza prošla celkovou obměnou technického vybavení. „Když jsem začal docházet na dialýzu, přístrojové vybavení bylo zastaralé a prostory stísněné. Dnešní stav bych nazval dialyzačním luxusem,“ doplňuje Vladimír.

Jiří Štraub.
Jiří Štraub: Psaní mě nabíjí stejně jako metal, divadlo nebo box

Ten tráví čas na dialýze převážně odpočinkem, občas se dívá na televizi nebo si čte beletrii. V podstatě si sem chodí odpočinout a nabrat síly na to, čím vyplňuje takřka veškerý svůj volný čas. Pan Vladimír je totiž kameník, sochař a malíř v jedné osobě.

Životní změna

K profesi sochaře a kameníka jej přivedla spolupráce s Olbramem Zoubkem při restaurování zámku v Litomyšli v roce 1982. Začal navštěvovat hodiny kreslení na Lidové konzervatoři v Praze, pracoval v kamenické dílně v Praze na Pankráci i v kamenické huti pod Karlovým mostem. Pro Státní památkový ústav restauroval řadu významných kamenných památek po celé České republice – například Staroměstskou radnici, Loretu nebo gotická okna na hradě Točník. Jeho restaurátorskou kariéru předčasně ukončilo před pětadvaceti lety selhání ledvin.

„Zrušil jsem všechny zakázky. Ale dialýza mě vlastně posunula dál a pomohla mi ve vlastní tvorbě. Začal jsem tvořit kamenné sochy a před šesti lety, když jsem začal pociťovat problémy s rukama, jsem přešel z kamene na hlínu,“ říká Vladimír.

Veronika Kerlová a její rodina.
Banální úraz zachránil desetileté Veronice život. Ta chce dnes pomáhat druhým

Ani dnes, po pětadvaceti letech na dialýze, se jeho vášeň pro umění nijak nezměnila: „Mnohdy mi ta dialýza i vyhovuje, protože si zde odpočinu a při návratu domů mám ještě dostatek energie na další tvorbu. Dialýza se vlastně stala součástí mého života a přestal jsem ji zcela vnímat.“ Lidem, které čeká taková léčba, vzkazuje, aby se s touto životní změnou naučili žít. „Kámen vyžaduje čas a trpělivost a s dialýzou je to úplně stejné.“

Pan Vladimír doposud vytvořil přes 200 děl, ale svou prací se nerad chlubí, a tak je vystavuje v podstatě jen pro potěšení své a svých přítel na zahradě domu, kde žije.