U nás doma se šilo podle Burdy. V Praze se prodávala jen v jednom obchodě se zahraničními časopisy a když měla přijít, vždy se tam vinula dlouhá fronta. Bylo mi tak čtrnáct, kdy jsem byla poprvé vyslána se židličkou do fronty i já. V půl šesté ráno jsem se zařadila a vydržela do sedmi. Pak přišla máma se sestrou a počkaly, dokud se krám neotevřel.

Oslavy za socialismu
Kolorit socialistických domácností? Pračky tančily po bytě, vysavače okouzlovaly

Následující víkendy, když se nám poštěstilo Burdu koupit, byl náš byt vždy přeměněn v ateliér. Všude byly střihy, látky, špulky a máma s její kamarádkou šily. Pamatuji si na hezkou bundičku do pasu, která se tvářila jako kožená a tehdy tolik frčela. A také na letní propínací šaty, sukni s nařasenými volány v několika řadách a zimní prošívaný kabát. Šaty do tanečních se ale mámě nepovedly. Byly bílé z nějakého umělohmotného materiálu a vpředu měly tehdy tolik populární tzv.vodu. Vypadala jsem v nich jako šlehačkový dort.

Co se tehdy nosilo? 

Kromě módních časopisů a katalogů německého obchodu Otto, které mezi lidmi kolovaly do roztrhání, byly inspirací i filmy s Lukášem Vaculíkem a Sagvanem Tofim. Mezi mladými letěl diskotékový styl – „kožené“ bundičky do pasu, samozřejmě z koženky, kombinované s barevnými lesklými legínami. Holky, co měly přes dvacet, se mohly pyšnit vysokými podpatky. Nosila se saka s vycpávkami, jedno jsem ke konci 80. let také vlastnila. Ušila mi ho máma a já na něj byla jako puberťák náležitě pyšná. Dnes bych ho neoblékla ani náhodou.

Jako puberťáci jsme se odíváním dělili na „depešáky“ a „somráky“. Depešáci ovlivnění kapelou Depeche mode chodili zásadně jenom v černé. Somráci ve volném oděvu, keckách a přes rameno měli zavěšenou tzv. somračenku, hnědou tašku na plynové masky.

Hračky v socialistickém Československu. Traktor Zetor se třemi rychlostmi i zpátečkou. Výrobce Kovodružstvo Náchod
Ikonické hračky Husákových dětí? Plechová slípka, Zetor i tuzexové mámení

Rodiče měli zase svoji módu. Ženy do kanceláře nosily kalhotové kostýmy nebo kombinézy přepásané širokým páskem. Muži většinou nepohodlné tesilové kalhoty. Pamatuji si na materiály, jako byl dederon a krimplen, ze kterých se šily halenky a kostýmy. Byly naprosto neprodyšné a nepříjemné. Jejich výhodou ovšem bylo, že takové oblečení se nemačkalo. 

Pletení na dopletě

Oblíbené byly svetry výrazných barev, které se vozily z Maďarska. Většina žen si ale pletla sama doma. Vlna byla relativně k sehnání i když sortiment byl omezený. Pamatuji si na pletací stroj Dopleta, který máma milovala, protože to rychle přibývalo. Lezly z něj sice téměř identické kousky, ale co na tom. Často jsme také páraly staré svetry a já motala vlnu do klubíček. Na Dopletě z nich pak nejčastěji pletly pruhované svetry a čepice. Pamatuji si třeba na dlouhou pletenou sukni ze zbytků „na doma“

Daly se před listopadem 1989 sehnat džíny? 

Zdroj: Deník

Nedostižné džíny

Zatímco v 70. letech se stále ještě nosily kalhoty do zvonu jako odkaz na éru hippies, 80. léta přinesla mrkváče. Měly hodně neslušivý střih – nahoře nabraný a rozšířený, dole zúžený. Slušely opravdu jen hubeným holkám. A pak přišly plísňáky. Světle modré flekaté džíny západní provenience, které šly sehnat jen v Tuzexu za bony. Byla po nich sháňka. Na pultech běžných obchodů se občas objevily džíny z napodobeniny džínoviny. S těmi pravými se nedaly srovnat, ale i tak šly na dračku.