Kovář nás přivítal na dvorku a hned nás vzal do dílny, kde v peci doutnal ohýnek. Po stěnách krásná kování, mříže, chystaný znak jedné obce a ve vzduchu hutná vůně dávného poctivého řemesla, syrového a chlapského.

Po pár zdvořilostních větách na mě kovář koukl a povídá: „Tak kabát dolů, tady dostaneš koženou zástěru. Abys věděl, o čem mluvíme, musíš si to taky zkusit. Půjdeme kovat keltský náramek.“

Deník na návštěvě.Zdroj: DENÍK

Kováři se odmlouvá dost těžko, a než jsem se nadál, měl jsem na sobě mundúr, v ruce držel palici a mistr v rozpáleném ohni rozehříval kus železa.

Nepovažuji se za manuálně zručného. Snad bych dokázal vyměnit kolo u auta, ale na sestavení nové postele jsem si nedávno pozval vlastní sestru.

Palice mi v ruce ztěžkla a cosi mi zkroutilo žaludek v těle. Můj výraz v tu chvíli potvrzoval rčení, že nejhorší smrt je z vyplašení.

Kovář si všiml, že neoplývám sebevědomím Donalda Trumpa a povzbudil mě. Za chvilku mi to docela šlo. „No vidíš, není to tak zlý. Trochu to tam máš,“ říkal a s jeho pomocí jsme něco jako náramek skutečně dokázali vytvarovat.

„To jsem tu měl jednou zájezd pojišťováků, kteří si to taky zkusili. To bys viděl, co dokázali. To jsem v životě neviděl,“ smál se z plna hrdla a ze mě spadl poslední ostych. Nakonec to byla úžasná zkušenost. A už se nemůžu dočkat, co a kdo mě čeká za týden v další obci.