Člověka občas až bolí srdce a zároveň by někoho nejraději škrtil. Jen neví koho. Vánoce jsou tu. Naše české Vánoce. S kouzlem nejhezčích svátků v roce, po generace uchovávaným.

Ale viděl snad někdo na líbezných Ladových kresbách Santa Clause a sobí spřežení? Nebo je snad Santa opěvován v České mši vánoční?

Osobně proti němu nic nemám, nechť se Rudolf a… (pardon, jména dalších sobů si nepamatuji) klidně prohánějí po nebi a nadělují dárky tam, kde na ně čekají. Ale nám stejně jako pár dalším národům už léta letoucí na Štědrý večer naděluje dárky Ježíšek. A my se této luxusní výsady pod cizím vlivem vzdáváme a necháme si neustále vnucovat Santu? A nejen jeho.

Když jsem v kolínském nákupním centru našla jmenovky na vánoční dárky s nápisem St. Noel, měla jsem pocit, že si ze mě někdo dělá legraci. A bylo ještě hůř. V jednom z regálů jsem objevila překrásné vánoční ozdoby s cedulkou Vyrobeno v České republice. Nenapodobitelná práce rukou našich sklářů. Ale co jste na ně, synové a dcery Jakuba skláře, proboha vytvořili? Soby!

Nechci si na Vánoce zdobit kaktus, palmu, baobab ani kebračo. Chci smrček nebo jedličku a české Vánoce. Pro sebe i pro další generace.

Být součástí celku neznamená vzdát se svébytnosti. Tradic. Vlastně sebe sama. Toho, co v naší společnost po staletí vznikalo. Tak si to dnes nekazme. Abychom po letech najednou neřekli: „Jé, co jsme to udělali?“ To už by mohlo být pozdě. A rozhodně nejde jen o mírumilovné St. Noely, St. Clause nebo třeba Babbo Natele a vánoční skřítky.

V jednom z obchodů v kolínském nákupním centru jsem za výlohou viděla cedulku s oznámením „Tady věříme na Ježíška“. Běžím pro ni!