Proto se také zamýšlím nad tím, jaký člověk jede od města nebo vesnice kus cesty, navíc autem, protože na bicyklu by to nesvedl, aby tam vyhodil něco, co může zlikvidovat ve své popelnici. Může to, když už to bude úplný zlomyslník, vyhodit třeba i do sousedovy nádoby. Bylo by to sice hodně drzé, ale soused by to nejspíš přežil. Každý kdo třídí ví, a vidím to na naší domácí popelnici s objemem sto dvacet litrů, že za týden tahle nádoba na komunální odpad nejde ani zaplnit. A je nás na ni šest.
Co tedy vede člověka, aby odjel do přírody a tam vykonal svou potřebu? Ne tělesnou, to by se ještě dalo pochopit, ale nějakou zvrácenou, antiekologickou. Chce někoho trestat? Koho a za co? Majitele pozemku? Možná.
Jak ale nahlížet na ty, kteří odpad místo do koše odhodí do řeky? Ne, to si opravdu nevymýšlím. Každý rok dobrovolníci z řeky Sázavy vyloví několik set kilogramů odpadků. Letos je tomu stejně, i když na jaře lidé zůstávali kvůli koronaviru spíš doma. Kdo by netušil, jaká že to byla doba, nálezy v řece by jim to prozradily. Ve vodě se totiž objevují stále a běžně nejen klasické plastové lahve a sáčky, ale letos ve větší míře také plastové rukavice a roušky.
Tak se ptám znovu, koho to jejich původní majitelé trestají? Odpověď nenacházím. Možná by to věděli ti, co odpadky neumí umístit tam, kam patří. Možná by ale ani oni odpovědět nedokázali. Dost možná proto, že jim ani nedochází, že tím, že jim problém zmizí z dohledu, ani zdaleka nekončí. Právě naopak. A jako bumerang se může a také to v různých podobách děje, vrátit zpět.