Předně - pořád snad platí svoboda pobytu a pohybu a lidé mohou bydlet, kdekoli se rozhodnou. A nic na tom nemění ani mocnářsko-bolševický relikt zvaný trvalý pobyt. Je nefér mluvit o těchto lidech jako o „černých pasažérech“ a podobně.
Nepřihlásit se k trvalému pobytu často nutí lidi systém. Na adresu v občanském průkazu je navázána propletená až nepřehledná byrokracie, parkování ve městech, dostupnost škol a školek – a tak dále a tak dále. Dokud se toto nezmění, vůle měnit trvalý pobyt bude malá.
Vedení radnic také rádo zapomíná na dvě věci. Určitě totiž existuje i skupina těch, kteří mají v jejich městě pobyt nahlášený, ale ve skutečnosti žijí jinde. A ti, kteří ve městě skutečně pobývají, přece své peníze ve městě utrácejí u místních obchodníků, své bankovky nepálí, obřadně netrhají a nezahazují. A tak by se tyhle částky a podíl na nich měly od jednostranné bilance odečíst. Pak by se vidělo, že situace není tak katastrofální, jak se uvádí.
Chápu, že města nemají peníze na vše, co by chtě-la. Ale možná by pro začátek místo hlídaní pohybu lidí podle údajů mobilních operátorů a kontroly spotřeby vody mohli úředníci a politici při sestavování rozpočtu zkusit seškrtat vše, co není pro život ve městě nutné nebo slouží jen úzké skupině lidí.
Přestat si stavět akvaparkové pomníky, zrevidovat náklady na vlastní činnost úřadu a až po letech běžné a funkční správy města s krásnými přebytky na účtech se rozhodnout pro nějaký nadstandard.
Do té doby budou jak obyvatelé, tak radnice rukojmími systému, který trvalý pobyt staví nad běžný život.
