Dva čtenáři mi vynadali. Vylil jsem si kafe na stůl s papíry. Zasekla se mi tiskárna. Mejlová pošta hlásí, že mám plnou kapacitu a že stávkuje.

Milý dení(č)ku, jedu domů. Spěchám. Manželka jde do divadla a já hlídám patnáctiměsíční dcerku. Jasně, zase kolona. Mám hodně toho na psaní, napadá mne. Tak uspím holku a budu mít celý večer pro sebe.

Cvak, křičí klika u dveří. Pátá, jak jsem slíbil. Manželka kolem prolítne, rozdá 37 pokynů, aniž bych si jediný zapamatoval. Cvak, zakřikla klika znovu. A já osiřel. Pode mnou stojí holka a natahuje ruce. Abych si ji užil. Tak ji půl hodiny nosím v náručí. Odmítá jít životem bez mé podpory. A to už chodí.

Lednička prázdná. Na sporáku nic. Housky ani chleba jsem nenašel. Kručí mi v břiše. Převrhuju vázu s nějakou zbytečnou kytkou. Voda všude a holka v tom čvachtá. Zabíjím mola na stropě a objevuje se tam černá šmouha.

Zapínám televizi a hned ji vypínám. Leze mi na nervy. Televize. Dcerka papká kašičku. Dvě lžičky. Pak poplive všechno. Sebe, mne i vše kolem. A křičí: Ne, ne, ne!

Obývák posetý hračkami jako po výbuchu. Manželka dorazí tak v jedenáct. Bože! Pouštím počítač. Dcera mi do něj buší. Odtrhávám ji a pokládám na zem. Zase křičí. A brečí. Chce chovat. Ze zoufalství pouštím na počítači nějaké písničky.

Padám na koberec. Eliška přicupitá ke mně. Praští mne knihou do ruky. Žuchne na zem. A opře se zádama o mě. Ve vzduchu začíná zpívat Igor Timko ze skupiny No Name. Ta písnička se jmenuje S láskou.

„Ludia su čudní a doba je svojská a moju dušu chcu cudzie vojská
len s láskou, viem to ustáť jen s láskou…"

Eliška znehybní. Já taky. Poprvé po skoro třech hodinách je klid. Písnička dohrává a dívčina ukazuje prstíkem k počítači. „Ještě jednou?" ptám s. „Baba," slyším slabě Eliščin hlas. Nechávám svítit jen stromeček a ty bezejmenné pouštím zas a znovu. A přitom si některá slova broukám.

„Jako báseň vo víre strachu znie pravda, že sme nič, navyše z prachu…
len s láskou, viem to ustáž iba s láskou.
Bez citu nieto dní čo sa rátajů za dni víťazné, každému dané je len pár nocí,
aby zažil ten pocit, ktorý je v člověku každok zpečatěný slnkom i dažďom.
Len s láskou, viem to ustáť iba s láskou."

Tak tam oba polosedíme a pololežíme. Hřejeme se navzájem a já dokola pouštím tu láskovou.

„Keď svet stojí a s ním čas, mně nevadí, že žijem len raz
lebo s láskou všetko sa dá.
Bezhlavo lubiť, pokoriť pýchu, stať sa slavným
a odísť v tichu len
s láskou všetko sa dá."

Můj ty dení(č)ku, hodinu a půl. Pořád dokola. Holka se ani nehne. Pak ji v rychlosti opláchnu. Přebalím. Napudruju. Namažu. A položím do postýlky. Okamžitě zavírá oči. Je půl desátá.

Jsem celý dřevěný, nemám chuť něco dělat. Něco psát. Mám hlad. Tak tam sedím v polotmě u rozsvíceného stromečku na zemi, opřený o gauč a pouštím si tu písničku. Zas a znova. Desetkrát asi.

„Ludia aj vášně všetko, sa mení a já to poviem v plnom znění
len s láskou, viem to ustát jen s láskou.
Bez citu nieto dní, čo sa rátajů za dni víťazné,
každému je dané len pár nocí, aby zažil ten pocit
chránit to málo, čo za to stojí a kráčať s tým, že padněm v boji
a to je celé, prečo člověk na svet prichodí.
Kde stojí svět a s ním čas, mně nevadí, že žijem len raz
lebo s láskou všetko sa dá…"

Vypínám počítač a jdu se podívat na Elišku. Klidně oddechuje a v její tváři cítím odraz toho refrénu: "Len s láskou, iba s láskou všetko sa dá…"

Tak ti, milý dení(č)ku, taky přeju v týhle době aspoň trochu tý lásky. Takový, kterou v tom večeru potkal jsem i já…

P.S.: Pozdravuj všechny, milý dení(č)ku a popřej jim šťastné a veselé!

Autor je krajským šéfredaktorem Deníku a napsat mu můžete na: jiri.macek@denik.cz.