Ano, je tomu již 71 roků, kdy jsem kráčel touto cestou se staženým hrdlem a strachem jak dopadnu. S křížkem na čele od maminky a poučením, abych šel po chodníku – což kdyby se splašili koně – ve vypůjčených šatech od bratrance, který s rodiči utekl z Čes. Velenic před Němci, kteří obsazovali Sudety, jdu smutným městem poznamenaným německou okupací. Skromné tablo ve výloze kloboučníka pana tesaříka připomíná, že je čas maturitních zkoušek.
Přešel jsem z Pražské ulice okolo tajemné synagogy vedle pivovaru na roh kavárny Merkur (železářství Říha) a okolo kiosku paní Vokřálové – housky, cukroví, limonády, cigarety, noviny (Národní politika, A-Zet, Horymír, Naše obrana) – přicházím s tlukoucím srdcem do ztichlé třídy, kde sedm děvčat a jedenáct hochů očekávalo věci příští.
Uspěli jsme všichni, díky vám páni profesoři, kteří vždy pečlivě ustrojeni budili v nás obavy, ale i zároveň úctu a dík za to, že předali své vědomosti třídě, ze které se zrodili dva lékaři, lékárník, profesor, kněz a čtyři učitelky. Ano, ale až po válce, protože ve dnech našich maturit nacisté zabouchli vrata vysokých škol.
Skromná oslava ukončení studia v dnes již zbourané restauraci Na Střelovně. Rozešli jsme se s tím, že se budeme pravidelně scházet. Sešli jsme se poprvé po válce, ale již bez třech spolužáků, z nichž jeden židovského původu podlehl epidemii tyfu v Terezíně, druhý padl při bitvě o Anglii a třetí zmizel v Jižní Americe. Ale již dvě děvčata byla vdaná a byla maminkami.
Každou další schůzku nás bylo méně a méně a letošního února jsem v adresáři naší třídy přeškrtl jméno poslední, tedy sedmnácté spolužačky.
Sám a poslední z naší třídy jsem si usmyslel, že se ještě naposledy projdu po chodbě stánku, kde jsme studovali, a zavzpomínám.
Přes mluvítko jsem byl odmítnut s tím, že je přísný zákaz návštěv budovy, vzhledem ke krádežím v šatnách a návštěv úchylů…
Pochopil jsem, že ještě téměř devadesátiletý stařec s hůlkou a silnými brýlemi může být nebezpečný. Ale nestěžuji si. Odolávám nabídkám dcery a vnučky abych opustil rodné město a přestěhoval se k nim. Jsem zaměstnán vycházkami, ale již bez kamarádů a snad stačím přečíst něco z knih, které jsem shromažďoval celý život.
Také vzpomínám na svého otce, který říkal: „Dám ti vzdělání, abys nemusel být havířem jako já a všichni moji předkové.“ Nesplnilo se jeho přání, i já jsem skončil v podzemí rodného kraje.
Pokračuji cestou na hřbitov, abych se poklonil památce svých předků i těch, které jsem znal a kteří odešli tam, kde budu i já, až moji blízcí škrtnou poslední osmnácté jméno v adresáři mých spolužáků…
J. V.
