Zkouším se zamyslet nad prvním čertem, kterého ne a ne z hlavy metlou moudrosti vystrnadit. Ten závistivej mrcha tam sedí a přihlouple čumí spolu se stejně zlobivým kolegou, sedí a je jim tam dobře.
Ten první se jmenuje Závist. Závidí všem, kdo mají ještě malé děti, které nedají člověku ustrnout a vzpomínat. Caparty, kteří se ještě nad vším jeví, kteří vás znenadání pohladí, když jim čtete před spaním. Nebo vás na druhou stranu někde pořádně ztrapní, že máte sto chutí ho přetrhnout vejpůl.
Kolega Závisti si říká Vzpomínka. Obraz, který se vám vyjeví, když se například večer probíráte starými recepty a mezi vanilkovými rohlíčky a lineckými kolečky nalistujete čtrnáct let starý výkres z doby, kdy jeho autor coby čtyřletý trpaslík ještě patlal cukroví s mámou. V tu ránu přesně víte, že opakovat se to všechno, do lesa byste své děti brali častěji, přečetli jim víc pohádek, víc jim toho řekli, víc jim ukázali svět… všechno víte, včetně trpké skutečnosti, že už vám o to nikdo nestojí.
Je to pryč úplně stejně, jako večery s babičkou a dědou při svíčce, která měla podtrhnout předvánoční tajemno (to podotýkám pro ty, kteří by se snad mohli domnívat, že za mého dětství ještě neexistovala elektřina).
Tehdy jsem si vůbec neuvědomovala, jak důležitý moment se odehrává. Babička otevřela starý zpěvník s koledami a společně jsme kvílely do sídlištního ticha, přičemž děda vyřezával ty svoje figurky do betlému.
Teď to budou druhé Vánoce bez ní, ale o to větší střípky z té doby se vynořují a já je považuji za poklad.
Přeji všem čtenářům (hlavně čtenářkám) co nejméně hysterických záchvatů z Vánoc a co nejvíce chvilek, kdy je člověku dobře.
