V týdnu jsem byla svědkem scény, která mi dlouho bude hučet v uších. Energicky jsem vkráčela do obchodu s květinami, abych si koupila substrát pro hortenzii, kterou jsem si mimochodem opatřila také z vlastních finančních zdrojů.

U pokladny zrovna postávala osoba, která se jen těžko dala zařadit do kategorie muž, ale dítě už to , jak jsem později zjistila, také nebylo. Takový Kasanova v dupačkách. Kupoval růže. Srdce mi při pohledu na toho chlapce zrovna odrostlého dětským botičkám jihlo. Celý obraz dokreslovala jeho ruka, ve které žmoulal pomačkanou dvoustovku, kterou nejspíš získal rozbitím prasátka nebo z otcova kabátu. Jihla jsem ovšem do té doby, než se prodavačka optala, jaké růže by si mladík přál. Zjevně ho to zaskočilo a zeptal se „Jak to myslíte?"

Prodavačka vysvětlila, že rudé růže znamenají vášeň, růžové pak něhu. A co že to vlastně od dnešního večera očekává? To již chlapec neváhal ani vteřinu a řekl „Rudé." Takže, ty si chceš koupit za 200 korun noc plnou vášně a ještě ti teče mlíko po bradě, pomyslela jsem si.

Scéna pokračovala v duchu toho, že „usmrkanec" zvažoval, kolik ještě vůbec chce investovat k těmto květům lásky a zda je nechá dozdobit nějakou dekorací. Nenechal. Při placení mladík pronesl větu, která mě srazila na kolena. ,,Ještě, že je to jen jednou do roka."

Já, jakožto impulzivní člověk, třímající momentálně v ruce pytel s rašelinou, jsem velmi reálně přemýšlela, zda mu ho mám omlátit o hlavu. Při představě, že se večer bude nějaká dívenka, která má stále ještě nasazené růžové brýle a považuje rudé růže za projev lásky, rozplývat nad „darem nedarem", bylo mi zle.
Tato scéna mě donutila podívat se pravdě do očí. A zjistila jsem, že poslední opravdovou květinu, která mi byla darována jen proto, že existuji, jsem dostala v roce 1999. Bylo to sedmnáct rudých růží, které byly přepychově dozdobené bílými kvítky. Dal mi je o téměř deset let starší muž a i vzhledem k tomu, že byly rudé jako krev, nic za ně neočekával.

Co se to stalo s obyčejným projevem lásky? Opravdu nám muži kupují dárky jen proto, že se to musí? Opravdu jsme jako ojeté auto, kterému končí technická a musí se do něj vrazit nezbytně nutná finanční injekce, aby STKčkem prošlo a muž v něm mohl spokojeně jezdit další dva roky než si nakonec opatří nové? Co jsme to za matky, když vychováváme syny, kteří neumí projevovat lásku ženám a za nádhernou květinou vidí jen prostředek k dosažení jiného cíle?

Přeji si za všechny ženy, abych jednou přišla do květinářství a muž na otázku prodavačky k jaké příležitosti květinu chce, bez zaváhání odpověděl „Protože moje žena je jedinečná, krásná a mám ji rád".

Dagmar Čerňanská