Opeřenci plni hormonů, kteří už nás svým ranním a večerním pěveckým vystoupením uváděli do transu, se zase schovali a ráno zpod peřiny na nás vykukují otrávené pohledy dorostenců, jež už silně nebaví plácat sněhuláky a taky je už nebaví vracet se denně domů v promočených botách.

A já se nad tím vším musím pousmát. Tyhle šoufky přírodě toleruji. Zvlášť, když na zem hrne tolik potřebnou vodu. Ta se sice v černočerné podobě a v hutnějším skupenství několikrát denně při procházce usadí na „podvozku" našeho psa, ale psí myčku jsem ještě nevymyslela.

Zkrátka, jak už jsem stačila zjistit, nejlepší je těšení. A kdo se ještě umí těšit, až nebude vidět skrz stromy a taky na ptačí budíčky a kosí ukolébavky, ten se má.

Na co se nejvíc těšíte vy, milí čtenáři? Pošlete své foto a odpovědi na adresu:marketa.jankovska@denik.cz.