To bylo ještě v dobách, kdy týden trval opravdu těch sedm předlouhých dní. A dny byly o to delší, když bylo na co se těšit. Třeba na víkend u babičky, kde se sjížděla parta stejně zlobivých harantů. Nebo na prázdniny, na tábor, na dovolenou. A teď? Týden ufrnkne jako dva dny, polykáme pracovní povinnosti a denní strasti s takovou samozřejmostí, jako jíme chleba. Ale pořád je to jenom náš problém.

Ještě se tak smět vrátit do pomalých let. Ještě jednou bych chtěla postavit bunkr ze sněhu. Vůbec si nevšímat promočených a vytahaných punčocháčů, a žvýkat ledové bambule z kožených palčáků. Pak si ve sněhovém domku uplácat židličku a stůl, zaklepat na okno babiččiny kuchyně, ona by povedené partičce usmrkanců se slovy: „Co zase kde vyvádíte za voloviny?" podala nohavici štrůdlu, aby nás pak mohla za stmívání nastrkat do vany, rozvěsit mokré hadry po topení a zahnat nás do postele.

Zdálo by se, že tím mířím ke srovnání s dneškem, ale takových řečí už tu bylo hodně. Časy se mění, děti taky a u nás na kopci možná prožívají něco podobného, jako my. Stačí se jen zaposlouchat a zadívat. Dokud se ozývá dětský smích, je dobře.