Pokud člověk, konkrétně rodič, onemocní rakovinou, její „psychologický vývar" se rozlije po zbytku nejbližší rodiny. Na známé už většinou tenhle sžíravý bujón nevystačí, ti se (samozřejmě ne všichni) vytratí, aby nemuseli při každém setkání s nemocným kamarádem ustaraně svraštět čelo. Ale co děti? Ty se nevytrácejí. Zůstávají. Jsou zdravé, chodí do školy, mají své přátele a svůj zcela zdravý svět plný plánů a tužeb. Rakovina rodiče najednou přichází do jejich života jako ničivá atomovka. Všechno padá s vynuceným pocitem zodpovědnosti, neustálou starostí o stav svého bližního a tak dále.

Dnes už jsou lidé s rakovinou daleko statečnější díky mnoha dobrým příkladům toho, že být statečný a silný se prostě vyplatí. Ale před pětadvaceti lety tomu tak ještě zdaleka nebylo. Kdo měl rakovinu, byl předem odsouzený. Kdo přežil, stal se velmi vzácným případem.

Rakovina je dnes bohužel stále velké tabu. Nejen proto, že si s ní svět ještě stále neumí z lékařského hlediska poradit, ale proto, že žít vedle člověka s rakovinou není jednoduché. V nelehkém období, které může trvat roky, dostávají vztahy mezi členy rodiny pořádně zabrat, protože stěžejním tématem je právě rakovina a problémy s ní spojené. Proto je potřeba mluvit a sbírat zkušenosti od druhých. A v tom se snaží pomáhat lidi z Amelie, kteří se o rakovině mluvit nebojí.