Na gymplu jsme vytvořili pořádnou partičku a vyráželi vymrskat holky. To jsme ještě sbírali vajíčka do košíku a barevné mašle na pomlázku. „Letos vám panáka nenaleju, až za rok,“ řekla nám maminka jedné spolužačky. Krok směrem k dospělosti nás tedy teprve čekal.

Za rok jsme už v rodinách sličných kamarádek cucali sladké i ostré lihoviny. Dívky jsme nahnali do koupelny a sprchovali je. Ječely tak, že nám to znělo jako rajská hudba.

Jednou jsem s kumpány ještě naposledy vyrazil zrovna na opušťáku z vojny. Převlékl jsem se do civilu, ale už to nebylo ono, večer jsem musel zase zpátky do Chodské Lhoty na Šumavě, kde jsme měli spojařskou rotu.

Později jsem koledníkům otevíral coby tatík mých malých slečen. Chodili kámoši také se svými dětmi a tak se řeč motala kolem nich. Dali jsme si tatínkovskou skleničku a v troubě se pekla nádivka s kopřivami. Zbožňuju ji a peču i mimo velikonoční sezónu.

Poslední roky obejdu s pomlázkou svý holky, co z malých slečen stačily vyrůst v půvabné spolužačky kluků, kterým na Velikonoční pondělí otevírám dveře a nalévám jim sladké i ostré skleničky.

Historie, i ta velikonoční, se prostě opakuje.