Stějně tak se mi vybaví i upravená žena, která dopoledne usedla k automatu, objednala si pivo a tiše hrála. Byla nervozní. Ještě víc ji rozrušilo, když jí zavolal syn, který zřejmě zůstal doma ze školy. Něco po mámě chtěl, řekla: „Nalej si colu, já za chvíli přijdu,“ a vypadalo to, že se snaží rychle vyždímat ze stroje na prachy alespoň jedny měsíční alimenty.

Výherní automat je pro mě jeden z mnoha postrachů lidstva, číhající i na naše potomky. Když si jen představím, kolik času je dnes dítě schopné strávit na jeden zátah u počítače, nebyl by problém do gamblerství spadnout. Jednou z ohrožených skupin jsou totiž dospívající děti. Protože nad nimi nerada veřejně lamentuji, budu se jen tiše modlit, aby tenhle problém nikdy neřešily. Od modlení lehce přejdu k přednášce, u které zas uslyším to známé a hluboké: „Tyjo, mami, co si vo nás myslíš?“ a končím výhrůžkou.

Ale vážně. Kdo chce, automat si najde. Tohle lobby nikdy neskončí. Těch, kteří kvůli hraní přišli o všechno, je kolem nás dost. A právě ti by nás svými příběhy mohli odradit. Mohlo by stačit o tom s dětmi promluvit dřív, třeba jim číst gamblerské příběhy místo pohádek.