Můj labrador. Neklidný, vyčítavý, pořád si něco brumlá pod vousy, jako že jsme pěkní potomci, když nevidíme, že chce ven. Místo, aby pomohl, tak se mi každý den postará o aerobik s vysavačem a hadrem. Pomůže tak akorát sežrat odřezky masa. Prostě k zbláznění.
Rozdíly jsou jasné a každý z nich vlastně svým způsobem doplácí na situaci, ve které se ocitl. Fenka slouží na úkor psích požitků postiženému člověku, za což si zaslouží můj obdiv.
A můj pes? Nešťastník v bytě. Každý den čeká, až se vrátím z práce, naložím ho do auta a zmizíme z města někam do polí. Když ho pak odpoutám z vodítka, říkám si, nejsi na tom, hochu, zase tak špatně. Házím mu klacek. Bylo by fajn, kdyby mi ho přinesl. Ani za buřta. Kdepak. Podívá se na mě vyčítavě, jestli jsem nespadla na hlavičku, sežere buřta a zmizí v roští.
Až někde bude olympiáda v lumpačení, přihlásíme se a věřím, že zlatá medaile je naše.
