Jednostranné násilí patřilo do života lidí a brali ho jako samozřejmost. Muž dokazoval svoji sílu, žena byla přesvědčená, že si ránu zaslouží. Ještě dnes mnozí muži zastávají teorie, že žena patří k řetězu. Omyl, pánové! Žijete v pravěku.

Tyhle zvířecí zvyky jsou, alespoň u nás a já to tak cítím, naštěstí přežité. Jenže bohužel ne všude. Možná za zdí ve vašem domě bije babička dědouška nebo žena svého muže, kdo ví. A nikdo by to do těch milých lidiček neřekl.

Docela dobře chápu, že se třeba domácí násilí tak dlouho drží pod pokličkou. Pocit viny u týrané ženy jen tak sám nezmizí. Myslí si, že si ránu zaslouží. Nezaslouží! Zcela změnit svůj život chce velkou odvahu a plný valník sebevědomí. A nejen to. Také někoho, kdo vás vezme pod křídlo, když je nejhůř.

Za sebe držím pěsti všem, kteří pravidelně pokorně přijímají rány nebo se nechají vydírat, aby sebrali odvahu a vyhledali pomoc. Potom určitě přijde ten pravý pocit svobody, který je nenahraditelný. Neexistuje žádné ale, protože život je příliš krátký.