Když bylo pod mrakem, tak jsem se rozhodla, že si půjdu konečně zařídit do banky a na poštu věci, které už nesnesly žádný odklad.

V bance bylo docela příjemně, ale na poště k padnutí. Přede mnou stálo asi osm lidí, otevřená dvě okénka a vzduch začal houstnout. Paní v červeném tričku se začala podezřele ošívat. Začala jsem v potu tváře tušit nějaký problém…
„To nemůžete mít otevřená všechna okénka? V tomhle vedru tu necháte čekat lidi půl hodiny. Že se nestydíte!“ Vyhrkla ze sebe snad minutu poté, co jsem ji začala pozorovat.

Asi jí nedošlo, že těm dámám za přepážkou je také vedro a mají nárok se jít naobědvat, takže se musí za přepážkami vystřídat. Možná hodně spěchala, nebo měla astma a špatně se jí tam dýchalo. Nebo měla prostě zlost z toho vedra a potřebovala se na někom „vymlátit“.

Ať je to , jak je to, lidé musí přemýšlet hlavně za ty druhé, protože jak přemýšlí sami nad sebou, začnou hledat ty mouchy, které jim znepříjemňují život. A potom je dusno nejen kvůli počasí, ale i vztahově. To vedro s lidmi prostě dělá hrozné divy!