Docela mě to pobavilo, nic takového jsem totiž netušila. O to pěknější bylo sobotní ráno. Zjistili jsme, že konec světa nenastal. No jak by taky mohl? O víkendu jsem chtěla vyprat minimálně dvě pračky prádla, umýt okna, něco uvařit a taky vyrazit na valdeckou zříceninu, abych viděla něco ještě zřícenějšího, než jsem já. Slunce ráno hřálo, ptáci řvali jako diví, nebe vymetené.

Show must go on, jak se tak říká. Konec světa se nekoná, jedeme dál. Alespoň naoko.

JENOMŽE konec světa už dávno nastal. Je pomalý, ale jistý. Kdo je vnímavý, ten to vidí a kdesi hluboko uvnitř ho to bolí. Stejně, jako časté přírodní katastrofy, stejně jako třeba „jen“ stále častější pohled na vytěžené fleky v lesích. Po nějaké době jsem totiž projížděla přes Podlesí. Kus lesa, kde jsem trávila dětství a znala ho jako své boty, je pryč. Můžete jen zamáčknout slzu a pokračovat dál.

Konec světa začal, když se narodil člověk. Od té doby ničí, pustoší, zabíjí, vlastní, obsazuje. Obrátky se zrychlují s těmi, kteří nám vládnou. S těmi, kteří nemají s odborností a ctí nic společného. S těmi, kteří se jako šaty mění z dopraváků na finančníky. ONI pustoší naši republiku závratnou rychlostí.
Poddaní si to samozřejmě líbit nenechají. Taky kradou, taky korumpují a navíc to učí svoje potomky, aby tu přežili. TOHLE je konec světa, milé dítě. Tahle republika vůbec není pro slušný…